Provazník Martin
Projevy humanismu v českých zemích v období vlády Karla IV. jsou velmi zajímavým kulturním i historickým úkazem, jehož skutečná hodnota však bývá obvykle spíše umenšována a pokládá se za okrajový jev, který neměl žádné závažnější dopady na vývoj v této středoevropské oblasti. Chtěl bych se proto v této práci blíže podívat na všechny okolnosti existence českého protohumanismu a z různých pohledů posoudit jeho historický i kulturní význam. Mezi autory, kteří se této otázce věnovali (Konrád Burdach, Zdeněk Fiala, Anežka Vidmanová aj.)[1], panuje celkem jednotný názor na to, že ve vztahu k „velké“ italské renesanci jde opravdu jen o její slabý odlesk. Protohumanismus byl chápán buď jako předstupeň pozdější reformace a vyzrálé renesance (K. Burdach), nebo jako ohlas raného humanismu (Z. Fiala), nebo jsou tyto renesanční projevy posuzovány spíše jako důsledek rozvinutí školské rétorské tradice, než jako plnohodnotný návrat k antice (A. Vidmanová). Paní prof. Nechutová uvádí, že přece jen je nutné uznat alespoň zdánlivě renesanční prvky tohoto českého protohumanismu doby Karlovy, jakkoli je tento návrat k antice vnějškový a formální, a také jeho reformní, i když ne reformační, historické pozadí.[2]
Nejvýznamnější roli sehrál při formování českého protohumanismu poměrně úzký kontakt samotného císaře Karla IV. a jeho okruhu, především císařova kancléře Jana ze Středy, s osobnostmi raně humanistické Itálie – zvláště s Petrarkou a Colou di Rienzo. Povahu českého protohumanismu můžeme dostatečně vidět například na korespondenci Jana ze Středy s Petrarkou – spíše než o obsahovou a myšlenkovou inspiraci v ní šlo víceméně o snahu o formální vyrovnání se s tímto italským vzorem. Jan ze Středy převzal od Petrarky také kladný vztah k antice, k jejímu dědictví a antickým autorům, ale A. Vidmanová upozornila na zajímavou skutečnost týkající se obou těchto osobností – zatímco Petrarka jeví zájem především o získávání nových opisů výhradně antických autorů, Jan ze Středy nepohrdne ani středověkými díly, které pro humanisty Petrarkova ražení neměly hodnotu a vlastně byly předmětem jejich kritiky (Jan ze Středy si nechal opisovat díla, jako byla postilla Mikuláše Gorana či spisy Alberta Velikého aj.).[3] Můžeme se proto domnívat, že v osobě Jana ze Středy nacházíme pozoruhodného člověka, ve kterém se spojuje kladný vztah ke středověkému dědictví s „novými“ renesančními trendy. Je ukázkou toho, že nástup nové epochy není nikdy plně synchronní a že (zvláště mimo centrum) se povaha nového myšlenkového a kulturního směru může výrazně prolínat s rysy předchozí, třeba i „překonané“ epochy.
Tento pohled na český protohumanismus zajímavě koresponduje ještě také s názorem Jacquese Le Goffa, který formuloval ve své knize „Středověká imaginace“. V kapitole nadepsané „Dlouhý středověk“ rozvíjí svou teorii o tom, že ve skutečnosti je to, co dnes pokládáme za epochu renesančního humanismu, který přichází po středověku, jen součást „dlouhého“ středověku. Jako základní argument uvádí, že „dějiny žádnou renesancí neprošly“[4]. V průběhu celého středověku můžeme sledovat, jak porůznu dochází k obměnám, které souvisejí s návratem k antice. Není jen jedna renesance, ale je jich víc, v dějinách se objevují dokonce až do moderní doby – 19. století. Renesance je podle Le Goffa to, co hledá „v minulosti nějakou autoritu, nějaký vzdálený zlatý věk“[5]. Dalším silným argumentem je, že ona „velká“ renesance nemá žádný přesný časový začátek – jeho datace se pohybuje dokonce v rozmezí mezi třemi až čtyřmi staletími (což už může být samo o sobě dostatečně dlouhou dobou pro definici kompletního průběhu nějaké epochy). Le Goff také uvádí příklady různých jevů, které „velkou“ renesanci výrazně překračují (například výskyty dýmějového moru, s nímž jsou spojené specifické demografické, sociální i psychologické pochody, a to od 14. století až do jeho posledního výskytu v první polovině 18. století, ale takových příkladů je více).
V zájmu této práce není ale podrobný rozbor Le Goffova „dlouhého“ středověku, podstatné je, že v rámci jeho teorie můžeme najít místo i pro český protohumanismus. Ještě je ale třeba upřesnit jednu věc. Těžko by někdo mohl popírat existenci těch rysů, které jsou typické pro „velkou“ renesanci, jejíž někteří představitelé měli úzké vazby na české prostředí a dvůr Karla IV. Na příkladu českého protohumanismu je ale patrné to, že „velká“ renesance nebyla ničím plně konzistentním, ne v evropském měřítku. Cola di Rienzo je jedním z typických představitelů italské renesance – pokusil se o plnou obnovu ideálů antického dědictví dokonce i v politickém měřítku, ale to se mu podařilo jen na velmi krátkou dobu. Jeho snaha najít podporu svých vizí v císaři Karlu IV., což nakonec skončilo nezdarem, je dokladem Le Goffova názoru o renesanci, že je to jen hledání jakéhosi ideálu v minulosti, který je však na soudobé poměry neaplikovatelný.
Český protohumanismus byl v mnoha ohledech dost odlišný od toho italského, což lze demonstrovat nejen na Janovi ze Středy, jehož některé literární počiny patří do devočního proudu, ale také na jiných reformních osobnostech, jakou byl například Jan Milíč z Kroměříže, který byl před svou kazatelskou činností členem Janovy dvorské kanceláře. Za hlavního představitele protohumanismu je však bezpochyby pokládán právě Jan ze Středy. Jeho osoba si zasluhuje pozornost z mnoha důvodů. Pokud si vytvoříme alespoň zběžný přehled jeho kontaktů, zjistíme, že nejen udržoval styky s italskými renesančními velikány, ale také měl podíl na dalším šíření humanistických ideálů v českém prostředí, a to i mimo Prahu. S pomocí terminologie psychologů bychom mohli Jana nazvat snad nějakým „prodavačem“, tedy tím, kdo umí předávat dál myšlenky a ideály, které získal od jiných osobností. Sám přitom nemusí dosáhnout onoho pomyslného uměleckého vrcholu, důležitá je hlavně jeho úloha jako šiřitele nových trendů.
Cola di Rienzo nazval Jana ze Středy „žákem básníků“ (poetarum alumpno), což vyjadřuje Janovu úctu k humanistickým tendencím, ale také to, s jakou vášní si osvojoval „novou vzdělanost“. Jan obdivoval hlavně vytříbený styl, s jakým Cola psal své listiny, ale také obecně to, jaký měl kultivovaný projev.[6] Sám Jan ze Středy však kromě korespondence a úředních listin nezanechal přímo nějaké vlastní, originální literární počiny – nejvíce se věnoval překladatelské činnosti, hodnotné jsou například jeho překlady do němčiny (např. pseudoaugustinovská Soliloquia – „Buch der Liebkosung“), ale sám se také označuje jako autor „mariánských písní“, popř. ještě bývá uváděn nanejvýš jako editor některých děl.[7] Může se zdát, jako by sám patřil po této stránce ještě do epochy středověku, kde autorství nemělo žádnou hodnotu, nebo jako by nebyl přímo tím, kdo by byl schopný nějakých vyšších literárních úkolů. J. Binder vyzdvihuje ale právě Janovu reprodukční schopnost, která je pro český protohumanismus nejdůležitější. Eduard Petrů proto dokonce trochu upravuje Janův titul jako „žáka básníků“ a říká o něm, že „byl průměrným žákem, ale dobrým učitelem“.[8] Během svého působení v Olomouci totiž dokázal šířit protohumanistické myšlenky a tendence, což dokazují mnohé stopy. Jednou z nich je postava Jana z Gelnhausenu, který se stal šiřitelem nových myšlenek na Moravě a jeho dílo (Collectarius perpetuarum formarum) má vykazovat podle některých zjištění přímý vliv Jana ze Středy. Dále můžeme jmenovat oficiála Jana ze Středy a olomouckého kanovníka Zandera z Rambova, který zanechal právnické dílo „Tractatus casuum“. Pod Janovým vlivem měl být také olomoucký děkan Ondřej Mikulášův z Třeboně, který pěstoval humanismus a později se stal protonotářem markraběte Jošta – ten pak byl sám také šiřitel humanistických idejí, dokonce udržoval styky se sekretářem florentské republiky Colucciem Salutatem. Určitý Janův vliv nelze upřít ani u Alberta ze Šternberka, který s Janovou podporou zřídil ve Šternberku instituci, která zde zajišťovala vzdělanost v raněhumanistickém duchu.
Ačkoli bývá význam protohumanismu v českých zemích pokládán z hlediska dalšího historického vývoje za minimální, je přece jen nutné uznat, že nejde o zcela zanedbatelnou kapitolu v dějinách, která by nezanechala žádné další stopy. Přinejmenším v lokálních oblastech mimo Prahu (např. právě zmiňovaná Olomouc, nebo Šternberk) se šířily výrazné podněty, které pak mohly sehrát určitou roli při formování dalšího ideového podhoubí v české kultuře, ale třeba také v politice.
[1] Nechutová, 2000, s. 145.
[2] Nechutová, 2000, s. 145.
[3] Nechutová, 2000, s. 146.
[4] Le Goff, 1998, s. 33.
[5] Le Goff, 1998, s. 33.
[6] Hlobil, Petrů, 1992, s. 20.
[7] Hlobil, Petrů, 1992, s. 21.
[8] Hlobil, Petrů, 1992, s. 22.
Hlobil, Ivo a Petrů, Eduard. Humanismus a raná renesance na Moravě. Vyd. 1. Praha: Academia,1992. 274 s., [88] s. obr. příl. (část. barev.). ISBN 80-200-0385-1.
Le Goff, Jacques. Středověká imaginace. Vyd. 1. Praha: Argo, 1998. 329 s. Historické myšlení; sv. 5. ISBN 80-7203-074-4.
Nechutová, Jana. Latinská literatura českého středověku do roku 1400. Vyd. 1. Praha: Vyšehrad, 2000. 365 s. ISBN 80-7021-305-1.
Římská a latinská literatura