Převzato z G. B. Conte: Dějiny římské literatury (Praha 2003), str. 467.
Život: Publius (nebo Gaius?) Cornelius Tacitus se narodil kolem r. 55 n. 1. podle některých pramenů v umbrijské Interamně (dn. Terni), mnohem pravděpodobněji však v Narbonské Gallii. Jeho rodina náležela patrně k jezdeckému stavu. Vystudoval v Římě a r. 78 n. 1. se oženil s dcerou význačného hodnostáře a vojenského velitele Gnaea Iulia Agricoly. Tchánova podpora mu částečně usnadnila počátky v politické dráze: tu zahájil za vlády Vespasianovy a pokračoval v ní za Tita a Domitiana. R. 88 n. 1. se stal praetorem a jeho jméno je doloženo rovněž v seznamu jednoho z nejvýznačnějších kněžských sborů - kolegia quindecem viri sacris faciundis. Nějaký čas potom Tacitus pobýval mimo Řím, patrně pověřen plněním úkolů v Gallii nebo Germanii. Za vlády Nervovy r. 97 n. 1. dosahuje konsulátu jako dodatečně zvolený consul suffectus. Tacitus již tehdy měl pověst vynikajícího řečníka a na svého zesnulého předchůdce v úřadě Virginia Rufa, jehož místo zaujal, pronesl pohřební chvalořeč. Rok nebo dva nato, za vlády Traianovy, Tacitus spolu s Pliniem Mladším, ke kterému ho poutalo pevné přátelství, podali jménem obyvatel provincie Africa žalobu na bývalého správce Maria Priska za úplatkářství. Po jistých průtazích proces skončil odsouzením Maria Priska k vyhnanství. V r. 112 či 113 n. 1. spravoval Tacitus jako prokonsul provincii Asia. Zemřel asi r. 117 n. 1.
Dílo: Spis De vita et moribus Iulii Agricolae (O životě a mravech Iulia Agricoly) byl uveřejněn v r. 98 n. L, patrně téhož roku jako pojednání De origine, situ, moribus ac populis Germanorum (O původu, poloze, mravech a národech Germánů), známé pod kratším názvem Germania (Germánie). Na počátek 2. stol. n. 1. lze klást uveřejnění spisu Dialogus de oratoribus (Rozprava o řečnících), dedikovaného Fabiovi Iustovi, konsulovi na r. 102 n. l. Historiografické dílo Historiae (Dějiny) o 12 nebo 14 knihách bylo vytvořeno v 1. 100-110 n. l. a na ně navázaly Annales (Letopisy), zvané též Ab excessu divi Augusti (Od smrti božského Augusta) o 16 nebo 18 knihách. Práci na tomto posledním titulu zřejmě přerušila autorova smrt. Z Dějin se nám zachovaly pouze kn. I-IV, část kn. V a několik zlomků. Z Letopisů pak kn. I-IV, malá část kn. V, kn. VI, část kn. XI, kn. XII-XV a část kn. XVI. Otázka správného počtu knih tvořících Dějiny a Letopisy není dosud uspokojivě vyřešena. Jedni tvrdí, že první dílo se skládá z 12 a druhé z 18 knih, zastánci druhého názoru jsou pro poměr 14 ku 16, přičemž se mohou opírat o číslování uvedené v tzv. Medicejském rukopisu. Řešení otázky ztěžuje skutečnost, že obě díla byla sice původně uveřejněna každé zvlášť, ale velice záhy byla spojena do jednoho celku o 30 knihách a takto dál vydávána. V této podobě se již nedodržovala původní posloupnost vzniku: Letopisy byly umístěny do první části, tj. před Dějiny, aby vznikl souvislý pohled na daný úsek římských dějin od skonu Augustova do smrti Domitianovy.
Prameny: Povšechné údaje o Tacitově životě a politické dráze lze vyčíst především z jeho vlastních děl: z některých pasáží Agricoly, z Rozpravy o řečnících, z Dějin. Důležitým zdrojem jsou také některé dopisy Plinia Mladšího.
Podrobnější rozbor Tacitových děl najdete v Dějinách římské literatury
na stranách:
468,
469,
470,
471,
472,
473,
474,
475,
476,
477,
478,
479,
480.
Římská a latinská literatura
