Záznam z přednášky Dr. Dany Růžičkové v rámci předmětu Latinská literatura středověké Evropy na MU v Brně.
Zažil Karla Velikého a byl jeho důvěrným rádcem. Zemřel v roce 840. Své vzdělání získal ve Fuldě, kde působil také jako písař listin a nám se i několik těchto listin dochovalo, takže víme také, jaké měl písmo. Kromě toho se také podílel na sepisování fuldských análů. A protože byl velmi inteligentní, tak ho tehdejší opat poslal do dvorské školy ke Karlu Velikému a nakonec se stal jedním z nejvýznamnějších Karlových rádců. Když Alcuin odjel do Toursu a stal se tam opatem u sv. Martina, tak Einhard nastoupil na jeho místo ředitele palácové školy.
Měl velkou důvěru Karla Velikého, byl zván k těm nejdůležitějším záležitostem, často byl využíván pro diplomatické služby. Dokonce se stal svědkem závěti Karla Velikého, díky čemuž se nám ta závěť také dochovala, protože ji Einhard zakomponoval do životopisu Karla Velikého. Díky tomu se nám zachovala zpráva o tom, jak si Karel Veliký představoval, jak měla být do budoucna rozvržena říše mezi jeho tři syny.
Einhard je jedním z mála z těch, kdo mohli po Karlově smrti zůstat dále na jeho dvoře působit, protože většina učenců musela odejít, někteří dokonce do vyhnanství. Einhard na dvoře působil jako učitel Ludvíkova syna Lothara, nicméně na svou žádost odešel už roku 815 (Karel Veliký zemřel o rok dříve) a od Ludvíka Pobožného dostal nějaké statky v Německu, mimo jiné také v Horním Mülheimu, kde Einhard zřídil úplně nový klášter s kostelem a vytvořil z něho velice slavné poutní místo, kterému se od čtyřicátých let 9. století začalo říkat Seligenstadt. (Dochovalo se dodnes a je díky tomu docela unikátní, protože v Německu se jinak z karolínského období dochovalo jen velmi málo staveb.) Aby zvýšil prestiž toho místa, aby bylo dostatečně svaté, nechal sem převézt ostatky sv. Petra a Marcellina. Napsal o tom také zprávu, která se jmenuje Translatio et miracula sancti Petri et Marcellini – líčí zde, jaké zázraky se děly, když ostatky převáželi.
Jeho nejvýznamnějším dílem je Vita Caroli Magni (už i v českém překladu), které vzniklo někdy ve 30. letech, ne tedy bezprostředně po smrti Karla Velikého. Snaží se oslavit Karla a nepřímo tím také kritizuje Ludvíka Pobožného, který se naprosto odvrátil od veškerých snah, které měl Karel Veliký. Ve 30. letech byl už Einhard na Ludvíkovi naprosto nezávislý, takže si to mohl dovolit. Tento životopis je velmi významný pramen pro tu dobu, už především kvůli dochované závěti Karla Velikého, který je zde jinak zcela idealizovaný ve všech směrech.
Je docela s podivem, že toto dílo nemělo vliv na pozdější literaturu v rámci biografického žánru. Je doloženo, že Život Karla Velikého znali autoři dvou dalších životopisů Ludvíka Pobožného, které vznikly brzy potom. Ovšem v celé další biografické literatuře už nenajdeme žádný případ, kde by bylo toto dílo nějak reflektováno.
Einhard se nechal při psaní inspirovat Suetoniovými životopisy císařů, dokonce odtud přebírá i celé pasáže, nejen slovní spojení. Dílo psal budoucím generacím jako příklad toho, jak má správný panovník vypadat.
Římská a latinská literatura