Záznam z přednášky Dr. Dany Růžičkové v rámci předmětu Latinská literatura středověké Evropy na MU v Brně.
Karolínská renesance - spíše než o hnutí je lépe mluvit o reformě, která probíhala řízeně shora na podnět Karla Velikého. Na počátku vydal Karel Veliký dva důležité dokumenty, podle nichž reforma probíhala, jednak to bylo tzv. Admonitio generalis (vyšlo už r. 789) a Epistula de litteris colendis (vyšlo r. 800). Hlavním cílem bylo povznést znalost latiny na takovou úroveň, aby mohla latina plnit funkci dorozumívacího jazyka na celém území Karlovy říše. Mluvený jazyk té doby byl totiž v jednotlivých oblastech Karlovy říše tak odlišný, že se lidé navzájem nemohli dorozumět a i jazyk psaný, který vlastně byl stále ještě jakoby latinou (začínají se vyvíjet národní jazyky), vykazoval takové rozdíly, že co bylo napsáno v jedné oblasti, nemuselo být srozumitelné jinde. Proto bylo nutné reformovat školství a do budoucna se všichni měli učit tutéž gramatiku, tutéž slovní zásobu, měli stejně vyslovovat, stejně psát. Proto bylo nutné, aby byli vzděláni stejným způsobem.
Reforma měla ale také silný církevní charakter, protože došlo k reformě liturgie. V té době totiž existovalo několik typů liturgií a do budoucna se prosadila už jen liturgie římská, a to díky podpoře Karla Velikého, který usiloval o to, aby existovala jednotná liturgie. Nechal proto sepisovat liturgické kodexy a distribuovat je do jednotlivých oblastí říše, aby byl ritus všude prováděn stejným způsobem. Zanikla tak zdejší původní liturgie galikánská, postupně byla zatlačena liturgie mosarabská, irská, ambrosiánská.
Karolínská renesance mohla uspět ovšem jen proto, že zde k tomu byly určité předpoklady. Především v té době ještě byli lidé, kteří uměli celkem slušně latinsky. Ti nežili přímo ve Franské říši, ale Karel si povolal na svůj dvůr tyto učence z Hispánie, Británie a Itálie. Ti byli vzděláni celkem dobrým způsobem na školách, kde byly k dispozici velmi dobré knihovny, a proto mohli na Karlově dvoře reformu provádět.
Druhým předpokladem bylo to, že díky iroskotské misii vznikla na území Franské říše celá řada klášterů, které se do budoucna staly středisky vzdělanosti. V nich vznikaly školy, jak to bylo stanoveno duchem reformy.
Neméně podstatným předpokladem bylo také to, že od dob Cassiodorových se za běžnou činnost mnichů považovala činnost opisovačská - v klášterech tak po vzoru Vivária (klášter založený Cassiodorem) vznikala scriptoria, kde mniši opisovali knihy.
Samozřejmou skutečností je ovšem to, že Karolínská renesance se dotkla jen určité skupiny vzdělaných lidí v té době, tedy těch, kteří pracovali ve státní správě nebo duchovních. Obyčejní lidé, kteří v té době žili, nepociťovali žádné důsledky reformy.
Vzorovou školou se stala palácová škola, která sídlila ponejvíce v Cáchách (zpočátku se Karlův dvůr hodně stěhoval). Tato škola už existovala ovšem dříve, sloužila ke vzdělávání písařů, kteří měli být zaměstnáni v královské kanceláři. Výuka se zde postupně rozšířila na všech sedm svobodných umění.
Důvody, proč se Karel Veliký rozhodl udělat tuto reformu, nespočívaly ani tak v tom, že by byl tak velikým milovníkem kultury, ale spíše měly politické pozadí: jeho říše byla skutečně velmi rozlehlá a bylo tedy nutné zajistit, aby se úředníci dokázali mezi sebou dobře domluvit, aby se moc mohla dobře centralizovat a centra aby měla co nejméně pravomocí a poslouchala ústřední státní správu. Lidé se tedy měli vzdělávat proto, aby bylo odkud rekrutovat nové státní úředníky. Ale v důsledku této reformy došlo v Evropě k jakémusi kulturnímu sblížení (i když jako vedlejší produkt reformy). Tím, že si Karel Veliký zval učence z různých oblastí, podpořil kontakty mezi nimi, podpořil cestování a obchodování - to všechno totiž stagnovalo oproti tomu, jak to bylo ještě za doby existence římské říše.
Pojem "renesance" je v tomto případě spíše tradiční, nemá nic společného s onou velkou evropskou renesancí. Šlo o čistě pragmatický přístup k antické literatuře, antičtí autoři se četli především kvůli tomu, že se na nich měli žáci naučit dobře latinsky, šlo jen o formální stránku spisů, ne o jejich obsah. K myšlenkovým hodnotám antiky se žádný návrat nekonal.
V 18. století vznikla velmi romantická představa o tom, že Karel Veliký s učenci vytvořil jakousi Akademii a vedl s nimi učené rozhovory - to určitě není pravda, tato představa vznikla špatným pochopením Alcuinovy poznámky, ve které spíše žertem a ironicky označuje své kolegy "academici". Máme jen doloženo, že všichni měli své přezdívky (např. Karel Veliký měl přezdívku David), nic víc o tomto kroužku ani o jeho schůzkách doloženo nemáme.
Hlavní osobností Karolínské renesance, která to měla všechno řídit a provádět, byl Alcuin z Yorku († 804 v klášteře sv. Martina v Toursu). Byl anglosaského původu, s Karlem Velikým se seznámil v roce 781 a již v následujícím roce začal aktivně působit v rámci reformy. Stal se ředitelem palácové školy v Cáchách. Často se vracel do Británie, než ho roku 796 učinil Karel opatem v klášteře sv. Martina v Toursu, od té doby se už do Británie nevrátil.
Ke svému působení v čele palácové školy v Cáchách měl velmi dobré předpoklady, protože pocházel z kláštera v Yorku, kde byla škola, která byla pokládána za tu nejlepší v celé tehdejší latinské Evropě a měla také jednu z nejlepších klášterních knihoven. Navíc tam Alcuin studoval ještě tehdy, kdy tam působili žáci Bedy Ctihodného, takže se mu dostalo opravdu kvalitního vzdělání.
Alcuin si velmi vážil knih a knihu pokládal za důležitý prostředek ke kulturnímu sjednocení. Hodně se zabýval tím, jak by měl člověk psát, jak by měl uvažovat. V Toursu se věnoval také zdejší škole a podařilo se mu po vzoru školy v Yorku pozvednout zdejší scriptorium na takovou úroveň, že v 9. století patřilo k nejvýznamnějším scriptoriím vůbec. S Karlem Velikým měl velmi dobré vztahy, proto mu také pomáhal i v různých církevně politických záležitostech jako rádce.
Byl velmi plodným autorem, mezi jeho významnější spisy patří De orthographia, kde se zamýšlí nad tím, jak má člověk psát. Podle něho je pečlivé a přesné psaní základem jakékoli duševní práce. Napsal celou řadu učebnic (působil jako učitel): máme doloženo, že napsal učebnice ke všem disciplínám trivia (= 1. část sedmi svobodných umění), tj. ke gramatice, rétorice i dialektice. Snad napsal i spis o hudbě, který se nám nedochoval. Podle korespondence Karla Velikého, který se ptá Alcuina na různé astronomické záležitosti, se usuzuje, že napsal i spis o astronomii. Zachovaly se nám i Alcuinovy vlastní dopisy, na nich lze pozorovat, že byl všímavou osobností, měl rád své bližní.
Zamýšlí se často o správném křesťanském životě – řada jeho spisů má tedy nábožensko-morální obsah: např. De virtutibus et vitiis liber (Kniha o ctnostech a hříších). Jako opat od sv. Martina napsal také legendu o sv. Martinovi Vita sancti Martini. Jako první západní učenec prosazoval zavedení svátku všech svatých, napsal tedy celou řadu dalších hagiografických textů, ale Vita sancti Martini je daleko nejslavnější ze všech, které napsal.
Alcuin je také autorem důležité recenze bible, která byla provedena na základě Jeronýmova textu (Vulgáta). Připravil nejen revizi bible, ale také komentoval některé knihy, ale šlo mu hlavně o ortografii, o jazykovou stránku bible, nezamýšlel se tolik nad obsahem.
Dochovaly se nám i některé jeho básně, jsou většinou jen kratičké, např. epitafy nebo nápisy na knihy či budovy. Je autorem také řady textů souvisejících s liturgií. Jeho literární činnost je bohatá a také se nám velká část jeho díla dochovala.
Rozhodně je Alcuin nejvýznamnější a nejvlivnější osobností celé Karolínské reformy, dopad některých jeho opatření se projevil až desetiletí po jeho smrti. Bývá mu připisováno také zavedení nového písma v té době, kterým je karolínská minuskula – bylo čitelnější, úhlednější, psalo se jím rychleji. Dnes už se ví, že on sám toto písmo nevytvořil (nemohlo to být dílem jediného člověka, ale výsledkem dlouhotrvajícího procesu), ve svých spisech to však hodně propaguje a mohl mít tedy velký vliv na jeho prosazení.
Římská a latinská literatura