Převzato z G. B. Conte: Dějiny římské literatury (Praha 2003), str. 604 - 606.
Život: Aurelius Augustinus se narodil v numidském městě Thagaste v severní Africe v r. 354 n. l. Jeho matka, Monica, byla horlivou křesťankou. Augustinus studoval nejprve v Madauře, poté v Kartágu, kde měl jako velmi mladý muž nemanželského syna. V devatenácti letech prodělal pod vlivem četby Ciceronova Hortensia hlubokou duchovní krizi. Přivedla jej do blízkosti manichejské nauky, která se pokoušela smířit transcendentní prvek vlastní každému náboženství s racionalistickýrni aspekty, podnětnými pro intelektuála. Vyučoval v Thagaste a pak v Kartágu, konečně (384 n. l.) v Římě. Díky doporučení Symmacha, hlavy pohanské skupiny senátorů, obdržel katedru rétoriky v Miláně, kde pak učil od podzimu r. 384 n. l. V Miláně jej přivedly těsné styky s místními novoplatónskými kruhy, poslech Ambrosiových kázání a přítomnost matky, jež do Milána přišla se synem, k definitivní konverzi. Zanechal vyučování a přijal křest (387 n. l.), vrátil se do Afriky (na zpáteční cestě mu zemřela matka) a oddal se zde mnišskému životu. v r. 391 n. l. byl vysvěcen na kněze ve městě Hippo (dn. Bône v Alžírsku), jehož biskupem se stal v r. 395 n. l. nebo roku následujícího. Jako hlava diecéze bojoval proti různým sektám a herezím, zejména proti manichejcům, donatistům a pelagiánům, ale zabýval se též konkrétními problémy svých věřících, ponenáhlu stále těžšími a tíživějšími, jak struktury císařství braly za své v důsledku invazí. Zemřel v r. 430 n. L, když Hippo obléhali Vandalové, postupující se svým vojevůdcem Genserichem v dobývání severní Afriky.
Dílo: Podle výpočtu svého přítele a žáka Possidia byl Augustinus autorem l 030 děl. Všechna se nedochovala a některá mohla být spojena do sbírek, jako např. Sermones (Kázání) nebo Epistulae (Listy), ale přesto se jedná o tak vysoký počet prací, že při zdravém rozumu nemůžeme pomýšlet na to, abychom uvedli všechny. Pokrývají časový prostor padesáti let - od prvních prací, složených v Kartágu kolem r. 380 n. L, až po traktáty, jež lze datovat posledními léty Augustinova života. Tradičně se dělí na díla: 1) autobiografická, 2) filozofická, 3) apologetická, 4) dogmatická, 5) polemická, 6) morální, 7) exegetická, dále na 8) listy, 9) řeči a 10) básnická díla.
K autobiografickým spisům patří Confessiones (Vyznání, 13 kn.), nejznámější a nejrozšířenější Augustinovo dílo. Jeho titul neodkazuje pouze k vyznání autorových hříchů, ale znamená spíše "chválu, oslavu Boží". Bylo sepsáno v prvních letech Augustinova episkopátu, tj. mezi r. 397 a 400 n. l. v prvních devíti knihách se vypráví o Augustinově životě od narození až do smrti jeho matky, desátou knihou ustupuje autobiografické vyprávění filozofickým úvahám (probírá se v ní především otázka paměti), jež jsou pak v posledních třech knihách rozvíjeny ve formě komentáře k biblickému textu o stvoření. Jedenáctá kniha je téměř úplně věnována speciálnímu zkoumání pojmu času. Do téže skupiny spisů je třeba zařadit Retractationes (Zpětné úvahy), dvě knihy složené v l. 426-427 n. l., v nichž Augustinus znovu kriticky probírá a opravuje všechna svá předchozí díla s výjimkou kázání a listů, které již revidovat nestačil.
Mezi filozofickými díly, z nichž se některá ztratila, připomeňme alespoň tzv. dialogy z Cassiciaka (386-387 n. l.), tj. tři dialogické spisy (Contra Academicos - Proti akademikům, 3 kn.; De beata vita - O blaženém životě, 1 kn.; De ordine - O řádu, 2 kn.), jež reprodukují rozhovory skupiny intelektuálů, kteří s Augustinem pobývali na venkovském statku v Cassiciaku u Milána po duchovní krizi, jež předcházela jeho konverzi; a dále Soliloquia (Samomluvy, 2 kn.), Augustinův dialog s Rozumem o poznání Boha a duše. K této skupině lze přičíst též spis De musica (O hudbě, 6 kn.), kde se tvrdí, že hudební harmonie je založena na přesných matematických normách a odráží božskou harmonii stvoření, a traktát De magistro (O učiteli), dialog se synem o metodách a mezích školní výuky.
Apologetickým spisem je De civitate Dei (O Boží obci, 22 kn.), dílo sepsané a uveřejněné po částech v l. 413-427 n. l. Je to spolu s dílem Confessiones (Vyznání) jedna z nejdůležitějších Augustinových prací, která se měla velmi rozšířit mezi současníky a jež se dočkala úspěchu u dalších generací. Po vyplenění Říma v r. 410 n. l. obviňovali pohané křesťany, že vyvolali rozklad a pád impéria. Ve své odpovědi Augustinus zdůrazňoval bludy pohanství a vytvořil teorii dvou obcí, pozemské (ďáblovy) a nebeské (Boží). Hranice těchto dvou obcí se neshodují s hranicemi politickými, naopak - existují společně dokonce v nitru každého jednotlivce. Státy, výraz pozemské obce, jsou určeny k zániku, obec Boží je však věčná.
Mezi dogmatickými spisy je hlavním dílem, jež Augustina zaměstnávalo dvacet let (od r. 399 do r. 419 n. l.) De Trinitate (O Trojici, 15 kn.). Probírá se v nich problém Boží Trojice na základě biblických citátů a filozoficko-teologických spekulací.
Polemické spisy se stavějí proti manichejskému učení - např. De libero arbitrio (O svobodném rozhodování, 3 kn.), dílo sepsané v Hippo a obhajující svobodnou volbu, kterou manichejci popírali, nebo především Contra Faustum Manichaeum (Proti manichejci Faustovi) z l. 397-400 n. l., kde Augustinus definuje vztah mezi vírou a rozumem. Proti donatistům jsou namířena díla De baptismo (O křtu, 1 kn.) z l. 400-401 n. l. a Post conlationem contra Donatistas (Po polemické debatě s donatisty) z r. 412 n. l., v němž autor obhajuje platnost svátostí nezávisle na stavu milosti, v jakém se nachází kněz, a vystupuje proti formám násilných protestů, směšujících náboženský rigorismus s požadavky sociální spravedlnosti, při čemž vznikaly zdivočelé tlupy, jako byli circumcelliones (agonistikové), kteří pustošili rozsáhlé velkostatky. K diskusi proti pelagiánům se vztahují díla De spiritu et littera (O duchu a písmenu) z r. 412 n. l. a De praedestinatione sanctorum (O předurčenosti svatých) z l. 428-429 n. l., které objasňuje úlohu Boží milosti ve spasení a nemožnost, že by se člověk spasil sám svými silami. Ostatní spisy se zabývají arianismem a dalšími herezemi.
Součástí skupiny morálních spisů jsou díla proti lži, o panenství, o manželství a obecněji o způsobu chování v různých životních situacích. K této skupině náleží též De opere monachorum (O práci mnichů) z r. 400 n. l. o činnostech, jimž se mají věnovat mniši, a De doctrina Christiana (O křesťanské nauce, 4 kn.), další z důležitějších Augustinových spisů. Byl započat v r. 397 n. l. a dokončen až r. 426 n. l.; autor se v něm zabývá otázkou, jak kázat a především jak interpretovat biblické texty. Obzvlášť významná je čtvrtá kniha, analyzující vztahy mezi klasickou a křesťanskou rétorikou, a tudíž mezi řecko-latinskou kulturní tradicí a novými potřebami víry, která nechce činit mezi lidmi rozdíly podle společenských vrstev nebo podle vzdělání.
Mezi díly exegetickými je značný počet těch, která se týkají prvních knih Starého zákona, zvlášť pak Genesis. Z novozákonních výkladů se mj. připomíná dílo De consensu evangelistarum (O shodě evangelistů, 4 kn.), napsané kolem r. 400 n. l., jež zkoumá a pokouší se řešit rozpory mezi čtyřmi evangelijními vyprávěními; dále pak různé práce o textu Evangelia Janova.
Listů je více než 200, mají pestrý obsah a různý rozsah a spolu s autentickými Augustinovými dopisy jsou zde dochovány též některé dopisy jeho partnerů. Ráz listů sahá od jednoduchých korespondenčních lístků k opravdovým a skutečným traktátům či stenografickým záznamům zasedání hipponského kněžstva. Mezi známějšími adresáty jsou Hieronymus, kterému Augustinus psával o problémech biblické exegeze, a Paulinus z Noly.
K již známým Augustinovým listům se nyní připojilo dalších 27 dříve neznámých dopisů, jež se nám dochovaly ve dvou rukopisech uložených ve Francii. Jedná se o významný nález jak vzhledem k objemu materiálu, tak vzhledem k tématům, jež tyto listy, pocházející ze sklonku Augustinova života, probírají. Zvlášť významný je list č. 1*A, dříve mylně považovaný za prolog ke spisu De civitate Dei (O Boží obci), a také tak vydaný.
Kázání přesahují počet pěti set, ovšem ne všechna Augustinovi připsaná jsou skutečně jeho. Někdy se zabývají biblickými texty, jindy jsou jejich obsahem příběhy mučedníků a svatých, jindy mají za východisko morální problémy, otázky vhodného chování či některé speciální záležitosti. Vždy se vyznačují jasností výkladu a působivostí nové křesťanské rétoriky, kterou jsou inspirována a jež je teoreticky uchopena ve spise De doctrina Christiana (O křesťanské nauce).
Velmi málo je Augustinových veršovaných skladeb - zmínky si prakticky zasluhuje pouze báseň Psalmus abecedarius contra partem Donati (Abecední žalm proti donatistům) z r. 394 n. l.: je to absolutně novátorská báseň, skládající se z dvojverší, jež začínají vždy po sobě následujícími písmeny abecedy. Jejich rytmus již není založen na klasické prozódii, nýbrž na slovním přízvuku. Takové vlastnosti působily, že se básni snadno naučili zpaměti i nevzdělaní lidé. To je další důkaz Augustinovy pružnosti - dokáže přizpůsobit styl a výrazové prostředky druhu publika, na něž se případ od případu obrací.
Podrobnější rozbor Augustinových děl najdete v Dějinách římské literatury
na stranách:
607,
608,
609,
610,
611,
612.
Římská a latinská literatura
