Převzato z G. B. Conte: Dějiny římské literatury (Praha 2003), str. 369 - 370.
Život: L. Annaeus Seneca se narodil v Hispánii, v Cordubě (městě s republikánskými tradicemi: v době občanských válek se přidalo k Pompeiovi), v bohaté jezdecké rodině (jeho otec byl Seneca Starší), a to v posledních letech předkřesťanské éry, pravděpodobně r. 4 př. n. l. Brzy se dostal do Říma, vzdělával se tu v rétorských školách, kde se připravoval na politickou dráhu, a ve školách filozofických (jeho učiteli byli mj. stoik Attalos a Papirius Fabianus, bývalý řečník, blízký stoicko-pýthagorejské škole Sextiů, jež se vyznačovala sklony k asketismu a některými zvláštními prvky naturalismu). Kolem r. 26 n. 1. odešel do Egypta (doprovázel jednoho svého strýce - prefekta, císařského místodržícího). Po návratu do Říma r. 31 n. 1. začal působit jako advokát a politik a dosahoval přitom značných úspěchů, je-li pravda, že se Caligula (37-41 n. l.), který mu záviděl jeho řečnický věhlas, nakonec rozhodl odsoudit Seneku k smrti; od rozsudku ho prý zachránila jedna z císařových milenek. Nevyhnul se však vyhnanství, kam ho r. 41 n. 1. poslal nový císař Claudius. Seneca byl obviněn z nedovolených styků s Iulií Livillou, mladší dcerou Germanikovou a sestrou Caligulovou (ve skutečnosti mělo toto obvinění postihnout politické protivníky soustředěné kolem Germanikovy rodiny). Na pusté, nehostinné Korsice zůstal Seneca až do r. 49 n. 1., kdy se Agrippině Mladší podařilo vymoci na Claudiovi povolení k jeho návratu z vyhnanství. Agrippina pak zaměstnala Seneku jako vychovatele svého syna z prvního manželství, budoucího císaře Nerona. V roli učitele (spolu s velitelem praetoriánů Afraniem Burrem) Seneca provázel mladičkého Nerona při jeho nástupu na trůn (54 n. 1.) a od této chvíle prakticky řídil státní záležitosti; to bylo ono slavné období dobrého vládce Nerona (který se snažil zachovávat rovnováhu a smírné vztahy mezi mocí císařskou a senátem). Situace se postupně zhoršovala (v r. 59 n. 1. zavraždil Nero svou matku), což donutilo filozofa k významným ústupkům. Kolem r. 62 n. l., po smrti Burrově, kdy byl Nero již v moci své ženy Poppaey a kdy začala neblaze proslulá poslední etapa jeho vlády, si Seneca uvědomil, že jeho vliv jakožto politického poradce pozvolna upadá, a tak se uchýlil do soukromí a věnoval se studiu. Znelíbil se Neronovi i novému veliteli praetoriánů Tigellinovi, kteří ho začali podezřívat. Seneca se zapletl do známého Pisonova spiknutí (v dubnu 65 n. l.), o němž byl však zřejmě pouze zpraven, aniž se ho sám účastnil. Když bylo spiknutí následně potlačeno, i on byl postižen. Nero ho odsoudil k smrti a Seneca spáchal téhož roku (65 n. 1.) sebevraždu (viz slavné Tacitovo líčení Senekovy smrti, Annales [Anály], XV, 62-64).
Dílo: V rozsáhlé Senekově tvorbě i mezi díly, která se dochovala, zaujímají největší prostor spisy filozofické. Některé z nich byly po Senekově smrti sebrány do 12 knih Dialogů (Dialogi; tento název znal již Quintilianus; vesměs se však nejedná o skutečné rozpravy, titul je spíše připomínkou slavné tradice filozofických dialogů, sahající až k Platónovi). Jedná se většinou o krátká pojednání o etických a psychologických otázkách: l. Ad Lucilium de providentia (Luciliovi o prozřetelnosti); 2. Ad Serenum de constantia sapientis (Serenovi o mravní pevnosti moudrého člověka); 3.-5. Ad Novatum de ira libri III (Tři knihy Novatovi o hněvu); 6. Ad Marciam de consolatione (Marcii o útěše); 7. Ad Gallionem de vita beata (Gallionovi o šťastném životě); 8. Ad Serenum de otio (Serenovi o životě v ústraní); 9. Ad Serenum de tranquillitate animi (Serenovi o klidu duševním); 10. Ad Paulinum de brevitate vitae (Paulinovi o krátkosti života); 11. Ad Polybium de consolatione (Polybiovi o útěše); 12. Ad Helviam matrem de consolatione (Matce Helvii útěše). K ostatním, samostatně dochovaným filozofickým dílům patří De beneficiis (O dobrodiních, 7 kn.), dále pak Neronovi věnovaný spis De clementia (O dobrotivosti; z původních tří knih se dochovaly kn. I a začátek kn. II) a Epistulae morales ad Lucilium (Etické listy Luciliovi, 20 kn.), jež čítají 124 dopisů; původně jich však bylo více, jelikož máme zmínky i o dvaadvacáté knize. Spíše vědeckého zaměření jsou Naturales quaestiones (Otázky přírodní filozofie) o sedmi (dříve snad osmi) knihách.
Dále se zachovalo 9 Senekových kothurnát (tj. tragédií s řeckými náměty): Hercules furens (Šílený Hercules), Troades (Trójanky), Phoenissae (Foiníčanky), Medea, Phaedra (Faidra), Oedipus (Oidipús), Agamemnon, Thyestes, Hercules Oetaeus (Hercules na Oitě; řazení tragédií bylo převzato z nejspolehlivějšího, tzv. etruského rukopisu); menippská satira Ludus de morte Claudii (Hra o Claudiově smrti), též Apocolocyntosis divi Claudii (Ztykvění božského Claudia), dílo o zvláštní proměně císaře v boha, o jehož pravosti se dnes zpravidla nepochybuje. Přetrvávají naopak pochybnosti v otázce Senekova autorství sbírky Epigrammata (Epigramy, srov. níže).
Ztracená díla: životopis Senekova otce, četné řeči, nejrůznější pojednání z oboru fyziky, zeměpisu, národopisu, řada dalších děl filozofických, mj. Moralis philosophiae libri (Knihy morální filozofie), o nichž se Seneca sám několikrát zmiňuje). O autorství některých spisů se vedou spory, některé jsou nepochybně podvrhy; nejznámější z nich je Senekova korespondence se sv. Pavlem, vzniklá na základě legendy, která přispěla k oblibě tohoto spisovatele ve středověku.
Prameny: Řadu zpráv o svém životě podává sám Seneca (zejména v Listech a v díle Matce Helvii o útěše); z ostatních pramenů jsou nejvýznamnější Tacitovy Letopisy (Annales, kn. XII-XV), jeden oddíl Římských dějin (Rhómaiké historiá) Dióna Kassia a dále Suetoniovy životopisy císařů Caliguly, Claudia a Nerona v souboru De vita Caesarum (O životě císařů).
Podrobnější rozbor Senekových děl najdete v Dějinách římské literatury
na stranách:
370,
371,
372,
373,
374,
375,
376,
377,
378,
379,
380,
381,
382.
K dispozici ke stažení je také Senekovo drama
Hercules furens (Šílený Herkules)
- vhodné např. jako součást četby k maturitě.
Upozornění:
K dekomprimaci použijte vhodný program (např. WINRAR).
Pokud by byl soubor odstraněn,
kontaktujte mě.
Římská a latinská literatura
