Podrobný výklad vybraných kapitol z gramatiky
Latinská gramatická terminologie
Většinou už každý nelatinář má ve své základní intelektuální výbavě poznatek o tom, že latinská terminologie se objevuje v řadě vědních disciplín a že plní funkci důležitého mezinárodního (a často i interkulturního) dorozumívacího média. Díky tomu například takový tým lékařů složený z členů různého jazykového původu má zcela jasnou představu o tom, co myslí jejich kolega tím, když vysloví "vulnus lacerum capitis" ("tržné poranění hlavy"). A podobné je to i v dalších oborech, kde hraje důležitou roli srozumitelnost a přesnost komunikace napříč zeměmi, kontinenty i celým světem. V dnešní době sice zaujímá pozici jakéhosi neoficiálního mezinárodního jazyka číslo jedna angličtina, ale právě ta samotná vychází ve velkém množství své obecné slovní i vědecké terminologické zásoby z latiny. Podobná situace je pak i v řadě dalších světových jazyků.
Latinská gramatická terminologie bývá u nás často upozaďována, což lze chápat ještě třeba na základních školách. Na všech vyšších vzdělávacích stupních ovšem už převládá terminologie latinská, a to zvláště díky své mezinárodní jednoznačnosti a srozumitelnosti, dílem pak možná i díky vědecké tradici a vytváření dojmu příslušnosti k intelektuální elitě – ale nebojte se, my určitě "elitařit" nebudeme. Učebnice a materiály, které budeme používat, se znalostí této terminologie často počítají. Ačkoliv i já často ještě při výkladech gramatiky uvádím rovněž české ekvivalenty některých termínů, dělám to spíše proto, abyste si zvykali na jejich latinskou podobu a abyste jim rozuměli. Bez toho se totiž v tomto oboru neobejdeme.
To nejdůležitější jsem shrnul v Přehledu základní latinské gramatické terminologie. Tento okruh termínů budeme podle potřeby s narůstající gramatikou rozšiřovat a obohacovat, ale osobně si myslím, že většina těchto výrazů vám nebude zcela neznámá a že si je rychle osvojíte. O něco komplexnější přehled latinských gramatických pojmů naleznete např. na Wikipedii pod heslem Seznam latinských gramatických pojmů.
Restituovaná výslovnost latiny
Restituovanou výslovností latiny chápeme soubor pravidel, která upravují podobu latinského mluveného projevu tak, aby se co nejvíce blížil tomu, jak se s největší pravděpodobností mluvilo v Římě před dvěma tisíci let, tedy v době Ciceronově. Vzhledem k tomu, že se lokální výslovnost latiny na různých územích v minulosti dost lišila, přistoupila dnes většina zemí k preferování jednotné restituované výslovnosti. U nás se ve školách většinou dává stále přednost naší české výslovnosti. Přesto se doporučuje, aby se každý latinář s těmito pravidly přinejmenším seznámil.
Odkazy ke stažení přehledu pravidel restituované výslovnosti s odchylkami od české výslovnosti: formát XLSX (pro MS Office), formát PDF (formát, který lze otevřít a tisknout beze ztráty obsahu téměř libovolným softwarem).
Začínáme s gramatikou sloves
Pokud jste se již seznámili s výslovností latiny a s její abecedou, osvěžili jste si nebo prohloubili latinskou terminologii, tak můžeme přistoupit k prvním kapitolám základní latinské gramatiky.
Když se podíváte do učebnic latiny, najdete tam téměř vždy jako úvodní učivo 1. konjugaci sloves v indikativu prézentu a 1. deklinaci latinských substantiv. Podívejme se nyní blíže na gramatiku 1. konjugace, indikativ prézentu (zkratka: 1. konj., ind. préz.):
| I. konjugace IND. PRÉZ. | AKTIVUM | PASIVUM | |
| Sg. | 1. persōna | laud-ō (chválím) | laud-o-r (jsem chválen, -a, -o) |
| 2. persōna | laud-ā-s | laud-ā-ris | |
| 3. persōna | laud-a-t | laud-ā-tur | |
| Pl. | 1. persōna | laud-ā-mus | laud-ā-mur |
| 2. persōna | laud-ā-tis | laud-ā-minī | |
| 3. persōna | laud-a-nt | laud-ā-ntur |
Imperativ 1. konj. vypadá následovně:
| Sg. | 2. persōna | laud-ā! (chval!) |
| Pl. | 2. persōna | laud-ā-te! (chvalte!) |
A konečně ještě infinitiv:
| inf. préz. akt. | inf. préz. pas. |
| laud-ā-re (chválit) | laud-ā-rī (být chválen, -a, -o) |
Abychom dokázali vždy bezpečně a správně přiřadit každé latinské sloveso k jeho vzoru (vzorem 1. konjugace je "laudō", jak jsme si nyní ukázali), musíme se vždy u každého slůvka učit jeho základní slovníkový tvar. Pro náš vzor vypadá následovně:
laudō, āre (čteme: laudō, laudāre)
Jak je tedy zřejmé, slovníkový tvar se skládá vždy na 1. místě z tvaru 1. sg. ind. préz. akt. a na druhém místě je vždy koncovka inf. préz. akt. V některých učebnicích najdete v prvních lekcích slovníkový tvar rozšířený ještě o tvar 2. sg. ind. préz. akt. – to aby se začátečníkům lépe určovala správná konjugace. V učebnici Špaňár-Kettner bývají slůvka ve tvaru:
laudō, ās, āre (čteme: laudō, laudās, laudāre)
Ve slovnících však najdete slovníkový tvar delší, bude vypadat takto:
laudō, āre, āvī, ātum (čteme: laudō, laudāre, laudāvī, laudātum)
Na třetí pozici je zde uveden tvar minulého času dokonavého činného (ind. pf. akt.) a na čtvrté pozici je pak tvar supina, od něhož se tvoří například tvary minulého času dokonavého trpného (ind. préz. pas),
nebo minulý trpný přechodník (participium perfektu pasiva), ale o tom se budeme učit později. V cizojazyčných latinských slovnících (např. latinsko-anglických) bývá ve slovníkovém tvaru na čtvrté pozici místo supina
uváděno participium perfektu pasiva, proto zde slovníkový tvar vypadá trochu odlišně (př.: laudō, āre, āvī, ātus), ale to vás bude zajímat pouze tehdy, když s takovými slovníky budete pracovat.
To, zda jste správně pochopili pravidla pro určování slovníkového tvaru, si můžete ověřit v krátkém cvičení, zkontrolovat si můžete správnost svých odpovědí v řešení.
Překládání latinského pasiva
Jak můžete vyčíst z přehledu časování vzrou 1. konjugace, latinské pasivum (náš trpný rod) je v latině tvořen jedním slovem = říkáme tomu jednoduchý slovesný tvar, zatímco v češtině užíváme tvaru složeného (z pomocného slovesa "být" + příčestí trpného významového slovesa). Tento trpný rod se však v češtině příliš neužívá, mnohem častěji se dává přednost aktivu (činnému rodu), nebo slovesnému tvaru se zvratným zájmenem "se". Uveďme si pár příkladů pro lepší porozumění:
| laudor | jsem chválen, -a, -o | cantor | – | |
| dávám se chválit | zpívá se o mně | |||
| chválí mě | zpívají o mně |
Takové příklady lze najít v učebnicích latiny. Ale možná ještě lepší představu o tom, jak si poradit s překladem pasiva, nám poskytne slůvko, které v učebnicích v těchto souvislostech uváděno není – my ovšem zábrany pánů profesorů sdílet nemusíme, takže zde je latinský výraz pro sloveso "milovat": amō, āre.
Pasivní tvar "amor" můžeme tedy přeložit klidně jako "jsem milován" – je to přesně podle pravidel, žádnou chybu jsme neudělali. Jenže si představte tu situaci, když se nějaký mladík dozví od své dívky (ať už mu to přímo řekla, nebo to vyčetl z náznaků jejího chování), že k němu chová něco více než jen sympatie. Římský mladík by v takovém okamžiku plný nadšení zajisté mohl vykřiknout: "Amor!" Ale vy, jako překladatelé, máte úkol toto jeho zvolání převést do češtiny, a to tak, aby to působilo zcela přirozeně, jako by to řekl našinec. Prosím vás, patetické "Jsem milován!" určitě vyloučíme okamžitě a bez váhání, protože to by žádný český adolescent v takové situaci nikdy neřekl. Jak to tedy lépe česky přeložit? Všechny informace ke správnému postupu jste už dostali výše, takže byste to dál měli zvládnout sami...
Čeho je dobré si všimnout u latinského časování
Pro správné tvoření latinských slov je vždy naprosto nezbytné správně určit kořen slova, za nějž klademe příslušné koncovky. U 1. konjugace to ještě pro nás nebude takový problém, ale u dalších konjugací by nám každá nepozornost mohla způsobovat problémy – jedno písmenko navíc, nebo jedno písmenko méně může zcela měnit smysl slova, nebo dokonce celých vět.
Z výše uvedené tabulky časování 1. konjugace je patrné, že koncovky, které klademe za kořen slova, jsou:
| AKTIVUM | -ō | -ā-s | -a-t | -ā-mus | -ā-tis | -a-nt |
| PASIVUM | -or | -ā-ris | -ā-tur | -ā-mur | -ā-minī | -a-ntur |
Pokud chcete, aby pro vás každá další gramatika, kterou budeme probírat, byla jednodušší, všimněte si některých specifických vlastností těchto koncovek:
– Všechny koncovky v pasivu kromě jediné (2. pl.) obsahují písmeno "R". Přitom koncovka pro 2. os. pl., která "R" neobsahuje (-minī), je charakteristická tak, že si ji nemůžete splést s jinou koncovkou. Časem se vám bude poměrně snadno dařit ji rozpoznávat v textech.
– V tabulce pro časování vzoru "laudō" si můžete dále všimnout toho, že je zde pomlčkami oddělen nejen kořen slova od koncovky, ale také samotná koncovka je rozdělena na dvě části, např. pro 2. os. sg. máme "laud-ā-s". Je to proto, že první část této koncovky je tvořena kmenovou hláskou "A", která je charakteristická pro časování ind. préz. sloves 1. konjugace (skutečně, vokál "A" najdeme ve všech koncovkách kromě 1. os. sg.). Druhá část koncovky, tj. písmeno "S", je univerzální koncovka, kterou najdeme také u všech dalších konjugací v indikativu prézenta ve 2. os. sg. Jak si můžete v tabulce u vzoru "laudō" všimnout, toto pravidlo platí pro všechny koncovky, snad jen kromě 1. os. sg. a pl., která končí u 1. konjugace pouze na "O". Na základě tohoto poznatku si můžeme už nyní sestavit přehled zakončení všech konjugací v ind. préz.:
| AKTIVUM | -ō | -s | -t | -mus | -tis | -nt |
| PASIVUM | -or | -ris | -tur | -mur | -minī | -ntur |
Za povšimnutí dále také stojí podobnost některých latinských koncovek s naší mateřštinou, tedy s češtinou (případně s dalšími indoevropskými jazyky, pokud byste pátrali až tak daleko). Zkusme si příklad:
| ČESKY | vol | - | á | - | me |
| LATINSKY | voc | - | ā | - | mus |
Co myslíte? Našli byste další podobné hláskové shody či podobnosti mezi koncovkami (či celými slovy) v latině a češtině? Je nám ta latina opravdu tak cizí, jak může připadat těm, kteří ji neznají?
Latinská gramatika je sice složitější, než jsou gramatiky jiných dnešních jazyků, ale je systematická. Pokud budete pozorní a budete si všímat toho, jaká pravidla platí uvnitř tohoto gramatického systému, bude pro vás učení nové látky pokaždé vždy o něco jednodušší. Tak ať se daří. ;)
Začínáme s gramatikou substantiv
Máme za sebou sice základy latinských sloves, to nám ale ještě nestačí k tomu, abychom mohli číst jednoduché latinské věty a texty. Proto nyní pohlédneme pod pokličku 1. deklinace – co se pod ní skrývá?
U substantiv rozlišujeme gramatické kategorie pád, číslo a rod. Deklinací (skloňování) má latina celkem 5, první z nich se naučíme nyní:
| I. deklinace | Sg. | Pl. |
| Nom. | fēmin-a | fēmin-ae |
| Gen. | fēmin-ae | fēmin-ārum |
| Dat. | fēmin-ae | fēmin-īs |
| Ak. | fēmin-am | fēmin-ās |
| Vok. | fēmin-a! | fēmin-ae! |
| Abl. | fēmin-ā | fēmin-īs |
Pozor! Podle vzoru "fēmina" skloňujeme ta substantiva, která jsou ve slovníkovém tvaru
– v nom. sg. zakončena na "-a"
– a v gen. sg. zakončena na "-ae"
Slovníkový tvar u substantiv se skládá ze tří částí:
fēmina, ae, f. (čteme: fēmina, fēminae, femininum)
Na prvním místě je tvar nom. sg., na druhém tvar gen. sg. a na třetím rod substantiva.
Pozor si musíme dávat na latinská pomnožná substantiva. U nich platí stejné pravidlo o podobě slovníkového tvaru, jen se nesmíme nechat vyvést z míry tím, že jsou zde koncovky uváděny pouze v množném čísle
(je to vlastně podobné, jako v češtině – zde máme také pomnožná substantiva, která nemají singulár, např. "dveře"). Slovníkový tvar pomnožných substantiv vypadá následovně:
dīvitiae, ārum, f. = bohatství (čteme: dīvitiae, dīvitiārum, femininum).
Také je dobré dávat si pozor na slova, jejichž kořen končí samohláskou (jak to můžeme vidět i v případě pomnožného substantiva "dīvitiae": kořen je zde "dīviti-"). U těchto slov nám může totiž činit potíže
tvoření a vyslovování některých pádů, zvláště dativu a ablativu plurálu. Vezměme si jiný příklad, slůvko
– "industria, ae, f." (píle)
– jeho kořen je "industri-"
– dat. pl. je tedy "industriīs" (čteme: industrijīs).
Čeho je dobré si všimnout u latinského skloňování
Podle vzoru "fēmina" skloňujeme převážně samá substantiva ženského rodu, tj. feminina. Výjimečně se mohou objevovat i maskulina, v klasické latině se nejčastěji setkáme s těmito čtyřmi:
– agricola, ae, m. (rolník)
– incola, ae, m. (obyvatel)
– poēta, ae, m. (básník)
– nauta, ae, m. (plavec, námořník);
Maskulina 1. deklinace bývají dále jména mužská, pojmenování národů a většiny řek.
Všimněte si také hlásky, která převažuje v koncovkách 1. deklinace – je to hláska "A" (samozřejmě, že nalezneme i pády, v nichž "A" v koncovce chybí, např. v dat. a abl. pl., což je dáno vývojem latiny, čímž se zde ovšem nebudeme zabývat; zájemcům na požádání však mohu vysvětlit). Také u latinských deklinací existují určité podobnosti a analogie, které můžeme najít napříč všemi čtyřmi skoňováními. Později se těmito rysy budeme zabývat blíže, pokud však nedáte jinak, více o tom se dočtete v popisu Přehledu skloňování substantiv všech deklinací.
Poznámka k ablativu a způsobu jeho překládání do češtiny:
Jak jste si jistě všimli, latina má pádů šest, zatímco čeština sedm. S prvními pěti latinskými pády při překladu do češtiny u jednoduchých školních vět obvykle příliš váhat nemusíme (pokročilé zvláštnosti latinských pádů
se budeme učit později). Jenže u ablativu jsme možná na rozpacích, jak jej překládat – máme dát přednost českému šestému, či sedmému pádu?
– Naštěstí je často před ablativem nějaká předložka, která nás přesně navede ke správnému překladu (Dē Italiā = O Itálii).
– Pokud je však substantivum v ablativu bez předložky, doporučuji přednostně použít k překladu český instrumentál (7. pád), např.: īrā = hněvem; vītā = životem; glōriā = slávou;
Vītā trānsmeāmus. = Procházíme životem.
– Pokročilejší způsoby překládání ablativu najdete v gramatice věnované ablativu časovému.
Technika překladu latinských vět
Způsob překladu latinských vět je ovlivněn zejména tím, jaký platí obvyklý slovosled v latině. Holý přísudek (vyjadřovaný určitým slovesem) bývá v latině obvykle na konci věty, zatímco v češtině je to naopak (přísudek zde bývá nejčastěji na druhém místě, např. hned za podmětem). Ukázku a návod ke správnému překládání latinských vět najdeme i v učebnici Špaňár-Kettner na stranách 18-19. My si zde uvedeme trochu jiný příklad:
Industriā glōriam patriae parāmus.
Tuto větu jsem vybral proto, abych vám ukázal, v čem spočívá důležité specifikum latiny. Možná víte, že čeština má jako jeden z mála jazyků poměrně mnoho pádů, což často dělá problémy cizincům, když se ji učí.
Řada jiných světových jazyků totiž pády nemá, nebo přesněji, musí je vyjadřovat jiným způsobem, než koncovkou u substantiva – nejčastěji se k tomu účelu využívají předložky, nebo pozice substantiva ve větě.
Například v angličtině si předložme takovouto větu:
– The teacher reprimands the pupil. = Učitel kárá žáka.
V češtině můžeme slovosled klidně prohodit, pokud například chceme položit důraz na jiný větný člen:
– Žáka kárá učitel. (Tato věta nám říká, že učitel kárá právě žáka a ne třeba nějakého pobudu hulákajícího na ulici před školou.)
Něco podobného už ale v angličtině říci nelze, alespoň ne tak jednoduše, jak to můžeme udělat v češtině. Angličtina totiž vyjadřuje předmět ("the pupil" = "žáka") pozičně, takže prohozený slovosled zcela změní
smysl věty (a přiměje nás leda tak k smíchu):
The pupil reprimands the teacher. = Žák kárá učitele.
Totéž, co umí čeština, dokáže rovněž latina. Ve své praxi se však často setkávám s tím, že čeští žáci (snad jako by zapomněli na to, čím je charakteristická jejich vlastní mateřština, nebo snad pod vlivem všude stále více převládající angličtiny?) překládají latinu vždy pozičně, tedy špatně a leckdy nesmyslně. Pojďme se nyní společně podívat na výše uvedenou latinskou větu:
Industriā glōriam patriae parāmus.
Slovíčka:
industria, ae, f. – píle, přičinlivost;
glōria, ae, f. – sláva;
patria, ae, f. – vlast;
parō, ās, āre – připravovat, získávat;
1. Sloveso, které je pro překlad a interpretaci smyslu věty nejdůležitější, nalézáme na konci: "parāmus". Podle koncovky "-āmus" poznáme 1. sg. ind. préz. akt., správný překlad je tedy "připravujeme, získáváme".
2. Na druhém místě je důležité najít podmět (subjekt) věty, který by se zde měl vyskytovat ve tvaru nominativu sg. nebo pl. Jenže, žádné ze substantiv v nominativu není (sice je zde teoretická možnost výskytu nom. pl. u slova "patriae", ale toto slovo v plurálu prakticky nemá smysl). Není se čemu divit, v češtině také často podmět nevyjadřujeme, zvláště když tvoříme věty v první osobě. Podmět je "(my)".
3. Musíme správně určit ostatní větné členy, o nichž už víme, že jsou v jiných pádech, než v nominativu:
– industriā = abl. sg.; na základě toho, co jsme si o překládání ablativu řekli na konci úvodu k učivu substantiv, přeložíme tento tvar instrumentálem (kým, čím?): "pílí, přičinlivostí";
– glōriam = ak. sg.; přeložíme jako český 4. pád (koho, co?): "slávu";
– patriae = může jít o gen. nebo dat. sg., ale také o nom. nebo vok. pl.; Plurál už jsme však vyloučili u tohoto typu slova dříve a otázka, zda jde o gen. nebo dat. sg., je celkem zbytečná, protože ať už použijeme
jednu nebo druhou možnost, smysl věty zůstane týž. Snad jen pro pořádek uveďme, že jako gen. sg. jde o přívlastek neshodný ke slovu "glōriam", tj. "glōriam patriae" = "slávu (čeho?) vlasti".
Překlad dativem sg. stanovuje účel činnosti vyjádřené slovesem, takže "glōriam parāmus patriae" = "slávu získáváme vlasti (pro vlast)".
Nyní můžeme složit větné členy dohromady. Sloveso dáme podle zvyků češtiny na druhé místo ve větě, první slovo latinské věty může zůstat i v češtině na téže pozici:
Pílí připravujeme (získáváme) slávu vlasti (pro vlast).
Nelíbí se vám, jak je tato (pracovní) věta kostrbatá? No, snad není žádný problém ji nyní upravit do "hezčí" podoby a vytvořit nějaký volnější překlad, který ovšem musí zachovat původní smysl latinské předlohy. Při tom je dovoleno hledat jiná synonyma i jiné slovní obraty, kterými čeština (příp. jazyk, do něhož překládáme) oplývá. Je pravda, že u samostatných vět nejsou volné překlady ještě tak potřebné, ale až budete překládat celé texty, bez stylistických i dalších úprav se často neobejdete. A pokud máte cit pro jazyk, tak mi věřte, že vás to bude bavit.
Pozn: Jeden "pokročilejší" návod k překladu latinských vět (formát PDF) jsem vytvořil už dříve.
Přehled skloňování substantiv všech deklinací
Za nejvhodnější pomůcku pro osvojení učiva skloňování substantiv všech deklinací pokládám tabulku Přehled skloňování latinských substantiv. Kompozice této tabulky není náhodná, především si všimněte barevného pozadí jednotlivých polí.
Když si tabulku dobře prohlédnete, zjistíte, že modře je zde zvýrazněno skloňování 1. a 5. deklinace. Obě tato skloňování mají několik společných vlastností: 1) v jejich koncovkách převažují otevřené samohlásky "a" a "e" (přívlastek "otevřené" znamená, že se při jejich vyslovování naše ústa přirozeně otevírají více, než při vyslovování jiných vokálů); 2) u obou deklinací výrazně převažují substantiva ženského rodu, jen výjimečně se najdou některá maskulina a nejsou zde žádná neutra; 3) skloňování 1. a 5. deklinace bývá pravidelné, výjimky jsou zcela ojedinělé a pokud jsou, tak se týkají hlavně slov cizího (např. řeckého) původu.
Zelenou barvou je pak vyznačeno pozadí 2. a 4. deklinace. Je to proto, že: 1) v koncovkách zde převažují uzavřené vokály "o" a "u" (uzavřené samohlásky jsou ty, při jejichž vyslovování se nám rty uzavírají do kroužku); 2) naprostá většina substantiv 2. a 4. deklinace jsou maskulina, feminina se tu vyskytují jen výjimečně; 3) podle 2. i 4. deklinace skloňujeme již i neutra, ale ta bývají pravidelná.
A nakonec žlutá barva pozadí náleží 3. deklinaci. V jejích koncovkách sice převažuje vokál "i", ale na rozdíl od ostatních skloňování je jinak velmi nepravidelná. Má nejvíce vzorů, nejvíce odchylek a různých nepravidelností. Stejně tak u ní nelze ani jednoduše tipovat rod substantiv, což by se nám u ostatních deklinací mohlo v naprosté většině případů úspěšně dařit jen na základě znalosti základních vlastností "modrých" a "zelených" polí tabulky. Neutra 3. deklinace se skloňují podle dvou vzorů ("carmen" a "mare"), alespoň však jsou lépe rozpoznatelná podle svého slovníkového tvaru. Na to, abychom si dokázali osvojit skloňování 3. deklinace na vysoké úrovni, už potřebujeme hodně úsilí, získávání zkušeností i vynalézání pomůcek a mnemotechnických nástrojů. Žlutá říká pozor, tady už to tak snadno nepůjde.
Podrobný výklad gramatiky skloňování latinských substantiv naleznete např. v učebnici Špaňár-Kettner:
1. deklinace na straně 18,
2. deklinace na straně 22,
3. deklinace na stranách 41, 45 a 46,
4. deklinace na straně 76 a
5. deklinace na straně 80, nebo v běžně dostupných přehledech latinské mluvnice.
Ablativ časový
V latinskem ablativu splynuly tvary i významy tří pádů, původního ablativu odlukového (ablativus separativus) na otázku odkud?, lokálu na otázku kde? a instrumentálu na otázku (s) čím? Využití možností ablativu se však rozšířilo dále a bylo možné ho používat i při určeních na otázku kdy?, což je význam časový (ablativus temporis). Slovo v ablativu pak samo nebo svým určením odkazuje na časový údaj:
| Příklad abl. časového | Překlad (českým příslovečným určením času) |
| die | ve dne |
| nocte | v noci |
| vere | na jaře |
| aestate | v létě |
| initio | na začátku |
| comitiis | o komitiích |
| solis occasu | při západu slunce |
| ludis Romanis | o římských hrách |
| patrum memoria | za paměti otců |
| primo bello Punico | za první punské války |
Ablativ tempore, prostý nebo s předložkou in: in tempore, bez přívlastku = "v pravý čas".
Znamenají-li výrazy jako tempus apod. spíše stav, okolnosti, poměry, užívá se i při nich na otázku kdy? abl. s předložkou in: in hoc tempore = "v takovéto době".
Příslovečné určení místa a lokál
K vyjádření prostého příslovečného určení místa se v latině užívá předložkových pádů podobně jako v češtině, ale jsou zde mnohé výjimky, na které krátce upozorníme.
Standardně platí: předložka IN + ablativ:
V kuchyni = in culīnā, v lesích = in silvīs.
Ablativ místní (ablatīvus locī) u jmen měst a menších ostrovů náležících ke 3. deklinaci nebo u jmen pomnožných BEZ PŘEDLOŽKY:
Žít v Kartágu, Aténách = vīvere Carthāgine, Athēnīs.
Genitiv singuláru (vlastně lokálu) užíváme u vlastních jmen 1. a 2. deklinace opět BEZ PŘEDLOŽKY:
V Římě = Rōmae, v Korintu = Corinthī.
Lokálu se používá také u obecných jmen:
doma = domī, na venkově = rūrī.
V jiných významech než má český lokál s předložkou "v" se užívá i v latině u jmen měst na otázku "kde?" předložkových pádů:
Bellum ad Mutinam gerēbātur = Válka byla vedena u Mutiny.
Prostý ablativ na otázku "kde?" nacházíme také ve spojení:
terrā marīque = na zemi i na moři.
Prostý ablativ u slov "locus" a "pars", pokud mají u sebe přívlastek:
| hōc locō | na tomto místě |
| idōneō locō | na vhodném místě |
| alterā parte | na druhé straně |
| dextrā laevā (parte) | napravo, nalevo |
Prostý ablativ u slov jako "via" na označení toho, kde a kudy se děje pohyb vyjádřený slovesem:
Rēctā viā īre = jít přímou cestou.
Prostý ablativ u slov označujících prostor, jsou-li spojena s přívlastkem "tōtus", "omnis", "medius":
Tōtā Italiā = v celé Itálii, omnibus oppidīs = ve všech městech.
Básnicky, v poklasické próze, příp. i jinde:
Saxō resēdit pāstor (Ovidius) = na kámen usedl pastýř.
Abl. "locō" prostý, nebo s předložkou "in": "in locō", je-li bez přívlastku, překládáme "na pravém místě"; je-li k němu připojený genitiv, překládáme "na místě někoho, nebo něčeho":
Fīliī locō nebo in fīliī locō esse = být na místě syna.
Složené příslovečné určení místa tvořené odlišně od češtiny
Latinský způsob vyjadřování příslovečného určení místa u složených větných členů typu "in mediā culīnā", "in extrēmā naviculā" se liší od češtiny a může být z neznalosti špatně překládán. Latinské příslovečné určení místa se vždy tvoří tak, že gramatická závislost sestupuje hierarchicky od nejobecnějšího větného členu k tomu nejkonkrétnějšímu (což je vlastně velmi logické). Výraz upřesňující příslovečné určení místa je tedy podřízen hlavnímu substantivu a chová se vzhledem k němu jako přívlastek shodný, tedy jako adjektivum přejímá rod, číslo a pád řídícího substantiva. Logická struktura příslovečného určení (PU) z našeho příkladu je tedy následující:
| 1. Obecná informace | 2. Konkrétní informace |
| v kuchyni | uprostřed |
Sice bychom mohli také v češtině stvořit větu, která by zachovávala tuto strukturu: "Stojím v kuchyni uprostřed" a nejspíš by nám všichni rozuměli, ale mnohem pravděpodobnější je, že naše oznámení bude vypadat jinak:
| ČESKY | 1. Předložka vyjadřující vztah vzhledem k obecnému pojmu (předmětu) | 2. Obecný pojem (řízen předložkou) |
| Stojím | uprostřed | kuchyně |
V češtině došlo k tomu, že příslovce místa ("uprostřed") se svým původním substantivním významem ("ve středu") bylo použito ve funkci předložky, která tak řídí obecnější termín ("kuchyně").
Latina se chová v této situaci přísně logicky a gramatickou závislost pojmů podržuje ve směru od obecné informace ke konkrétní. Předložka "in" zde nesplyne s přívlastkem blíže definujícím místo a řídí pouze obecný pojem "culīna", který následně řídí gramatické kategorie svého přívlastku místa, adjektiva "medius". Podívejme se tedy na gramatickou strukturu této věty:
| LATINSKY | 1. Předložka | 2. Obecný pojem | 3. Konkrétní pojem (řízen obecným pojmem) |
| Stō | in | culīnā | mediā |
Je již celkem jedno, že latina v praxi pozmění slovosled této "pracovní" věty, ale výše stanovenou závislost jednotlivých větných členů si nadále podrží ("In mediā culīnā stō"). Je přitom zřejmé, že do češtiny nemůžeme takovou větu nikdy překládat doslovně, ale musíme se řídit jejím smyslem.
Podobně také musíme překládat slovní spojení typu "in extrēmā naviculā" (latinsky "extrēmus" znamená "nejzadnější", "nejvzdálenější", "poslední") jako "na zádi loďky" a ne jinak.
Genitiv předmětový a podmětový
Je-li s genitivem značícím náležitost spojeno jméno, které znamená nějaký děj, je osoba nebo věc vyjádřená genitivem buď podmětem, nebo předmětem toho děje. Takovému genitivu říkáme buď podmětový, subjektový (gen. subiectivus), nebo předmětový, objektový (gen. obiectivus).
| Gen. podmětový | Gen. předmětový | |
| amor patris | láska otcova [pater amat] | láska k otci [amāmus patrem] |
Kterou z obou možností při překládání zvolíme, to závisí především na kontextu. Při četbě se s touto gramatikou setkáte například v textu De mari. Podrobněji toto učivo zatím znát nepotřebujeme, v případě potřeby se můžete obrátit na Základní latinskou mluvnici od F. Novotného.
Prézentní slovesný kmen
Pozn.: Prézentním kmenem rozumíme všechny slovesné časy a způsoby, které lze tvořit od kořene sloves všech konjugací u prvního a druhého slovníkového tvaru:
např. "laudō, āre" má préz. kmen "laud-".
Tvoří se odtud indikativy a konjunktivy prézentu, imperfekta, a futura I, ale také imperativy, infinitivy, nebo participium préz. akt. Jiný slovesný kmen je perfektní = ten se tvoří od třetího slovníkového tvaru (např. ind. pf. akt. laudāv-ī); poslední je supinový kmen, který se tvoří od čtvrtého slovníkového tvaru (např. ind. pf. pas. laudāt-us sum).
Od prézentního slovesného kmene tvoříme:
– indikativ prézenta aktiva i pasiva (laudō, laudor),
– imperativ (laudā, laudāte),
– infinitiv prézentu aktiva i pasiva (laudāre, laudārī),
– participium prézentu aktiva (učebnice s. 55) (laudāns),
– indikativ imperfekta aktiva i pasiva (laudābam, laudābar),
– indikativ imperfekta aktiva i pasiva (laudābam, laudābar),
– futurum I. sloves 1.-2. a 3.-4. konjugace (laudābō, laudābor; legam, legar),
– konjunktiv prézentu aktiva i pasiva, učebnice s. 99 a 104 (laudem, lauder; legam, legar),
– konjunktiv imperfektu aktiva i pasiva, učebnice s. 99 a 104 (laudārem, laudārer; legerem, legerer),
– gerundivum, učebnice s. 192 (laudandus),
– gerundium, učebnice s. 196 (occāsiō laudandī).
Jednotný náhled na způsoby tvoření slovesných tvarů od celého prézentního kmene nabízí tabulka Jednotný přehled "příznaků" sloves 1.-4. konjugace (prézentní kmen). Postupem času byste měli být schopní opustit (výše uvedené) dílčí tabulky pro časování indikativu prézenta, ind. impf., ind. fut. I atd. a nahradit je touto jedinou tabulkou – je sice více schematická a méně polopatická, ale naopak obsahuje vše podstatné k velkému množství učiva na malém prostoru. Je třeba se ji naučit nejprve dobře používat, aby vám mohla spolehlivě sloužit.
Užívání slovesných časů
Absolutní užívání časů
Doba, do které je děj kladen, může být trojí: přítomnost, minulost a budoucnost. Jestliže se toto určování doby děje z pohledu mluvící nebo píšící osoby, je užívání časů v tomto smyslu absolutní, tj. samostatné.
Přítomný děj se vyjadřuje prézentem.
Minulý děj se vyjadřuje imperfektem, perfektem a plusquamperfektem.
Budoucí děj se vyjadřuje futurem I a futurem II.
Relativní užívání časů
Jestliže se při užívání slovesných časů nehledí na stanovisko mluvící nebo píšící osoby, ale děj se uvádí do poměru k jinému ději, je toto užívání relativní, tj. vztažné. Při tom může dojít ke dvěma případům vztahu dvou dějů
– současnosti, pokud se oba děje odehrávají současně,
– předčasnosti, pokud jeden děj předchází jinému.
Vztahy dějů v současnosti a předčasnosti nám ilustruje následující tabulka:
| přítomným | prézens | ||
| Současnost s dějem | minulým | vyjadřuje | imperfektum |
| budoucím | futurum I | ||
| přítomným | perfektum | ||
| Předčasnost před dějem | minulým | vyjadřuje | plusquamperfektum |
| budoucím | futurum II |
– Dum coquetur, disseremus. (Současnost s dějem budoucím.) Zatímco se bude vařit, budeme rozmlouvat.
– Cimon celeriter ad principatum pervenit; habebat enim satis eloquentiae. (Současnot s dějem minulým.) Kimon se rychle dostal k náčelnictví; měl totiž dost výmluvnosti.
– Ut sementem feceris, ita metes. (Předčasnost před dějem budoucím.) Jak zaseješ, tak sklidíš.
– Pausanias eodem loco sepultus est, ubi vitam posuerat. (Předčasnost před dějem minulým.) Pausaniás byl pohřben na témže místě, kde skončil život.
Úkoly k procvičování (základní náročnost REED18):
Cvičení ve formátu PDF (DOCX)
Indikativ perfekta aktiva (minulý čas dokonavý činný)
Každý, kdo začíná s latinou, se již brzy seznamuje s indikativem imperfekta aktiva (minulým časem nedokonavým). Ten se tvoří pomocí zvláštní přípony
"-āba-" nebo "-(i)ēba-"
k prézentnímu kmeni: laudābam = chválil jsem.
Indikativ perfekta aktiva je oproti tomu tvar, který se tvoří od perfektního kmene (v našich slovnících je to třetí slovníkový tvar), který vždy poznáme podle toho, že je zakončen vokálem (samohláskou) "-ī":
laudāvī = pochválil jsem (od "laudō, āre, āvī, ātum"),
monuī = napomenul jsem (od "moneō, ēre, monuī, monitum"),
lēgī = přečetl jsem (od "legō, ere, lēgī, lēctum"),
cēpī = vzal jsem (od "capiō, ere, cēpī, captum"),
audīvī = uslyšel jsem (od "audiō, īre, īvī, ītum").
Časování ind. pf. akt. se provádí přidáváním koncovek k perfektnímu kořeni:
| Singulár | Plurál | |
| 1. persōna | -ī | -imus |
| 2. persōna | -istī | -istis |
| 3. persōna | -it | -ērunt |
Kořen slova zjistíme vždy oddělením koncového "-ī" od 3. slovníkového tvaru. Příklady:
– cantō, āre, āvī, ātum; "cantāv-ī" = zazpíval(a) jsem; kořen: "cantāv-";
– colō, ere, coluī, cultum; "colu-ī" = obdělal(a) jsem; kořen: "colu-";
– scrībō, ere, scrīpsī, scrīptum; "scrīps-ī" = napsal(a) jsem; kořen: "scrīps-";
– veniō, īre, vēnī, ventum; "vēn-ī" = přišel(-la) jsem; kořen: "vēn-";
– pellō, pellere, pepulī, pulsum; "pepul-ī" = zahnal(a) jsem; kořen: "pepul-";
Zkusíme si tedy časovat nějaké sloveso v indikativu perfekta aktiva v praxi, např. "dīcō, ere, dīxī, dictum" (říkat), kořen je "dīx-":
| Singulár | Plurál | |
| 1. persōna | dīxī (řekl jsem) | dīximus (řekli jsme) |
| 2. persōna | dīxistī | dīxistis |
| 3. persōna | dīxit | dīxērunt |
Pozor, kořen slova u perfektního kmene může být u různých slov odlišný. Nejvíce pravidelná je 1. konjugace, kde téměř všechna slovesa tvoří perfektum pomocí přípony "-āvī". Jenže u řady ostatních sloves, zvláště pak u 3. konjugace, to už neplatí. Často nám tedy nezbývá nic jiného, než se tvar perfekta naučit zpaměti. Naštěstí u řady slov nám může pomáhat intuice, nebo slova odvozená z latiny, případně notoricky známé latinské výroky.
Snad téměř každý (včetně mnoha nelatinářů) zná slavný Caesarův výrok:
Vēnī, vīdī, vīcī. = Přišel jsem, uviděl jsem, zvítězil jsem.
Je to skvělý příklad použití latinského perfekta a současně je to i vynikající pomůcka k zapamatování perfektního kmene tří důležitých slov. Bohužel, už ne každý ví, že se musí všechny slabiky v tomto sitátu vyslovovat dlouze. Pro nás je to důležité kvůli tomu, abychom si zapamatovali, že se perfektum u těchto slov tvoří dloužením kmenové hlásky.
Vēnī = od "veniō, īre, vēnī, ventum" (přijít, přicházet),
Vīdī = od "videō, ēre, vīdī, vīsum" (vidět),
Vīcī = od "vincō, ere, vīcī, victum" (vítězit, porážet);
Perfektum je vhodné překládat většinou dokonavě, tedy alespoň, pokud to v češtině jde (ne vždy však perfektum vyjadřuje děj dokonavý – viz poznámka níže). Toho dosáhneme většinou použitím vhodné předpony ke slovesu (do-, u-, za-, na-, apod.), nebo použitím dokonavého tvaru českého slovesa (přicházet – přijít). Příklady:
– trahō, ere, trāxī, tractum = táhnout, vléci; "trāxī" přeložíme např. jako "utáhnul jsem", nebo "zatáhnul jsem", nebo "dovlékl jsem" apod.
– aggerō, ere, gessī, gestum = přinášet (nedokonavá varianta), přinést (dokonavá varianta); "aggessī" proto musíme přeložit pomocí druhého slova "přinesl jsem".
U některých slov se nám ale nemusí podařit najít dokonavý způsob překladu, to nás určitě napadne u slovesa "být":
– "sum esse, fuī, -, futūrus", perfektum "fuī" přeložíme prostě "byl(a) jsem". (Pomlčka na místě 4. slovníkového taru znamená, že sloveso "esse" netvoří supinum, ale může tvořit tvar "futūrus" – o tom později.)
Poznámka k (ne)dokonavosti perfekta: Perfektum nevyjadřuje děj dokonavý vždy. Jednak se nám určitě stane, že k mnoha latinským slovům nenajdeme vhodný český dokonavý ekvivalent. Jednak sami Římané používali tento čas mnohdy jako prostý minulý čas (zájemci o tuto problematiku se mohou dovědět více např. v knize "Základní latinská mluvnice" od Fr. Novotného a kol., §156, §157, §163).
Kromě toho, že perfektum většinou vyjadřuje
1. děj, který se v minulosti stal a skončil, tzv. perfektum historické, existuje ještě
2. méně častý význam perfekta jako slovesného času vyjadřujícího přítomný stav vzniklý z minulého děje, tzv. perfektum prézentní.
Druhý význam perfekta jako perfektoprézenta se plně v latině zachoval jen u několika slov:
– meminī (pamatuji si),
– nōvī (znám),
– ōdī (nenávidím).
U některých sloves má perfektum někdy význam perfekta historického, někdy perfekta prézentního:
– didicī: naučil jsem se – vím,
– cōnsuēvī: zvykl jsem si – jsem zvyklý,
– periī: zahynul jsem – jsem zničen, je po mně veta,
– cōnstitī: stanul jsem – stojím.
Více o perfektu a jeho užívání se dozvíte v kapitolách o latinské syntaxi. Výklad tohoto učiva lze najít také v učebnici Špaňár-Kettner na stranách 134-136.
Indikativ perfekta pasiva (minulý čas dokonavý trpný)
Kvůli nárokům, které na nás klade kniha o Perseovi, již máme rozečtenou, zde ještě ponechávám výklad gramatiky indikativu perfekta pasiva (ind. pf. pas.). Zatímco ind. pf. akt., který už známe, se tvoří od 3. slovníkového tvaru,
"laudō, āre, āvī, ātum" – ind. pf. akt.: "laudāvī" "pochválil(-a, -o) jsem",
ind. pf. pas. je složený tvar, který obsahuje jmennou část utvořenou od 4. slovníkového tvaru (od "laudātum") a pomocné sloveso "esse" ve tvarech ind. préz. akt. (tedy "sum", "es", "est" atd.). Pozor, nestačí pouze měnit pomocné sloveso, je třeba dbát také na to, aby se koncovka jmenného tvaru shodovala s rodem podmětu pojícího se ke slovesu, a to podle 1. a 2. deklinace, např.
"laudātus sum" – ind. pf. pas. masc.: "byl jsem pochválen", ale
"laudāta sum" – ind. pf. pas. fem.: "byla jsem pochválena", nebo
"laudātum sum" – ind. pf. pas. fem.: "bylo jsem pochváleno", nebo v plurálu
"laudātī sumus" – ind. pf. pas. masc.: "byli jsme pochváleni" apod.
Otázka: Proč se tvar "laudātus sum" překládá minulým časem, když je pomocné sloveso v přítomném času?
Odpověď: Jde o složený slovesný tvar, ve kterém pomocné sloveso není primárním nositelem času! Všimnětě si
jmenného tvaru "laudātus" – tento tvar sám o sobě je minulý přechodník trpný (participium perfekta pasiva), který lze do češtiny přeložit mj. jako "byv pochválený",
nebo "ten, který byl pochválen". Když to vyjádřím zjedodušeně, ve tvarech indikativu perfekta pasiva je již jmenný tvar (laudātus) nositelem "minulosti", zatímco pomocné sloveso (sum)
už má jen doplňující význam (spoluurčuje např. osobu a číslo).
Z hlediska historické mluvnice však opravdu v latině existovalo "perfektum prézentní" (perfectum praesens), které označovalo přítomný čas vzniklý z minulého děje. V klasické latině se tento druh perfektoprézenta zachoval jen u několika slov (memini – pamatuji si, novi – znám, odi – nenávidím). Tvary perfekta pasiva v latině svým způsobem tvoření zachovávají přechod perfekta prézenta v perfektum historické, jak ho v klasické latině obvykle užíváme.
| perfektum prézentní | perfektum historické | |
| urbs condita est | město je založeno | = bylo založeno |
| laudatus sum | jsem pochválen | = byl jsem pochválen |
Využít můžete také přehledy gramatiky, např. v učebnici Špaňár-Kettner vše najdete na straně 239 (první řádek tabulky na druhé části dvojstrany).
Plusquamperfektum (zkratka: PQPF)
Význam plusquamperfekta souvisí s významem perfekta.
Perfektu historickému odpovídá plusquamperfektum o ději, který se stal v minulosti; zpravidla se tu naznačuje předčasnost před jiným dějem minulým (= užívání relativní),
někdy však i minulost sama (= užívání absolutní).
Relativní užití plusquamperfekta
Anulum pater istum meus gestitavit; mater ei utendum dederat. Tento prsten nosil můj otec; matka mu jej dala k užívání (kdysi předtím).
Pausanias eodem loco sepultus est, ubi vitam posuerat. Pausaniás byl pohřben na témže místě, kde skončil život.
Jestliže vyjadřuje pqpf děj předcházející před jiným dějem opakovaným, nabývá samo významu opakovacího (také gramatika "cum iterativum").
Verres cum rosam viderat, tum ver incipere arbitrabatur. Kdykoli Verres uviděl růži, tehdy soudil, že začíná jaro.
Verres, si quicquam caelati aspexerat, manus abstinere non poterat. Verres, jestliže spatřil něco ciselovaného, nemohl (od toho) zdržet své ruce.
Nostri, quamcumque in partem impetum fecerant, hostes loco cedere cogebant. Naši vojáci, na kterýkoli úsek udělali útok, přinucovali nepřítele ustoupit z místa.
Plusquamperfekta dixeram (řekl jsem), iusseram (poručil jsem), dederam (dal jsem), putaveram (myslel jsem) apod. se často užívá o předčasnosti před jiným dějem, který je však třeba si domyslet ze souvislosti:
Redeo ad illam Platonis, de qua dixeram, sententiam. Vracím se k oné Platónově myšlence, o které jsem promluvil (než jsem mluvil o něčem jiném).
Illud, quod abstuleras, cedo. (Plautus) Dej sem, co jsi vzal.
Absolutní užití plusquamperfekta
Častěji to bývá u výrazů možnosti, náležitosti a nutnosti, jako potuerat (bylo možné), par fuerat (bylo vhodné, slušelo se), aequum fuerat (bylo slušné, spravedlivé), opus fuerat a oportuerat (bylo třeba), debuerat (bylo určeno, souzeno, povinno).
U sloves, jejichž perfektum znamená přítomný čas (perfectum praesens, těchto slov zůstalo v latině jen několik), pqpf označuje minulost:
| Perfektum | Plusquamperfektum |
| meminī (pamatuji si) | memineram (pamatoval jsem si) |
| nōvī (znám) | nōveram (znal jsem) |
| ōdī (nenávidím) | ōderam (nenáviděl jsem) |
Obdobně jako pf má i pqpf u některých sloves někdy význam minulého děje, jindy význam minulého stavu:
didiceram: naučil jsem se – věděl jsem;
consueveram: zvykl jsem si – byl jsem zvyklý;
constiteram: stanul jsem – stál jsem.
Cicero ve svých dopisech používá časy ne podle toho, jak to cítí pisatel, ale podle toho, jak bude vnímat časovou rovinu čtenář textu. Co je pro píšícího přítomné, bude pro čtenáře minulé (pf. nebo impf.). To, co je pro autora minulé, se pak logicky vyjadřuje pomocí PQPF.
Nihil habebam, quod scriberem; neque enim novi quidquam audieram et ad tuas omnes epistulas rescripseram pridie. Nemám nic, co bych ti psal; neslyšel jsem totiž nic nového a na všechny tvé dopisy jsem odepsal včera. (Cicero)
Futurum II. (zkratka: FUT II.)
Futurum II., nazývané také fut. dokonavé (futurum exactum), znamená totéž pro budoucnost, co PQPF pro minulost, totiž buď budoucí děj, nebo budoucí stav.
O budoucím ději se užívá FUT II. zpravidla relativně, ale někdy také absolutně.
Příklad relativního užití FUT II.:
Ut sementem feceris, ita metes. Jak zaseješ, tak sklidíš (budeš sklízet).
Někdy ovšem i tam, kde se vyskytují v jedné myšlence dva děje, bývá někdy užívání časů absolutní, tj. nehledí se na vzájemný poměr dějů:
Ad senatum reiciam, quaecumque postulabit Antonius. Odkáži k senátu, cokoli bude požadovat Antonius. (V případě relativního užití by bylo správně: quaecumque postulaverit. Pokud byste měli nyní náhodou pocit, že této gramatice nerozumíte, netrapte se tím. Berte to z té druhé stránky a bude to mít pro vás jednu výhodu – nemůžete nikdy udělat chybu.)
Příklad absolutního užití FUT II.:
Ego certe meum officium praestitero. Já jistě vykonám svou povinnost.
Respiraro [absol.], si te videro [relat.]. Oddechnu si [= uklidním se], jestliže tě uvidím.
Stahování/zkracování koncovky FUT II. – U předchozí věty jsme si mohli všimnout zvláštního tvaru FUT II. "respīrārō". Správně bychom tvořili FUT II.
od slovesa "respīrō, āre, āvī" jako
"respīrā(ve)rō" – závorky naznačují místo, kde dochází ke stažení koncovky.
A vy si můžete ověřit (např. v tabulkách), že takto stažený tvar si nemůžete splést s jiným gramatickým časem od téhož slovesa.
Často se také užívá tvaru videro, zvláště ve spojení s adverbii mox, post, alias:
Quae fuerit causa, mox videro. Která byla příčina, brzy uvidím.
O budoucím stavu se užívá FUT II zejména u sloves perfektoprézentních (perfectum praesens):
| Perfektum | Plusquamperfektum | Futurum II. |
| meminī (pamatuji si) | memineram (pamatoval jsem si) | meminerō (budu si pamatovat) |
| nōvī (znám) | nōveram (znal jsem) | nōverō (budu znát) |
| ōdī (nenávidím) | ōderam (nenáviděl jsem) | ōderō (budu nenávidět) |
Jako FUT I., tak i FUT II. se užívá o ději, který mluvící osoba očekává, nebo který chce:
De te tu videris, ego de me ipse profitebor. Ty se postaráš o sebe, já učiním prohlášení sám o sobě.
Supinum a specifika slovníkového tvaru sloves
Stručný přehled:
| Sloveso pohybu + 4. slovníkový tvar na -um | Překlad |
| Veniō cantātum. | Přicházím zpívat. |
| Pater mē cubitum mittit. | Otec mě posílá ležet. |
Podrobný výklad:
Supinum je zvláštní tvar slovesného substantiva, který v dnešní češtině nemá obdoby. Trochu zjednodušeně ho můžeme chápat jako nějaký druh infinitivu. Nezanikl ale zcela beze zbytku, jeho pozůstatky si ukážeme později.
Supinum I se používá obvykle ve spojení se slovesy pohybu a označuje cíl, účel či smysl pohybu. Pro překlad do češtiny nám stačí použít obyčejný infinitiv.
Veniō vōs monitum. = Přicházím vás napomenout.
Vēnātum eō. = Jdu lovit (na lov). Hodlám (chci) lovit.
Ve spojení se slovesem "eō" se může supinum používat také pro vyjádření modality, chtění, hodlání něco dělat = děj, který se ještě nekoná, ale teprve k němu dojde. Proto jsme předchozí ukázkovou větu mohli přeložit také jako "Hodlám lovit".
Supinum po slovesech pohybu se označuje také číslovkou jako supinum I. Latina má totiž ještě supinum II, které se tvoří pomocí koncovky "-ū", tedy vlastně jakoby podle ablativu IV. deklinace. Vyskytuje se zpravidla jen u vybraných adjektiv, jako "facilis, e" (snadný), "difficilis, e" (nesnadný), "optimus, a, um" (nejlepší, skvělý), "mīrābilis, e" (podivuhodný), "incrēdibilis, e" (neuvěřitelný). Také u těchto adjektiv vlastně supinum II vyjadřuje dějové určení jejich adjektivního obsahu. Supinum II se vyskytuje jen u některých sloves (protože u jiných nemá smysl). Nejčastěji jde o tvary "factū" (ke konání, konáním), "dictū" (k povědění), "audītū" (k poslechu). Příklady:
Facilis factū = snadný k udělání (provedení);
mīrābile dictū = podivné k povědění = divná věc = div divoucí.
Velmi vzácně lze najít v latině také supinum III, které má dativní koncovku "-tuī" podle IV. deklinace. Například u Flavia Vopisca máme zachované slovní spojení "dignus memorātuī" = "hodný připomínání (toho, aby se o něm vypravovalo)". Ale to zde zmiňujeme spíše jen pro zajímavost. Pro studenta latiny je nejdůležitější znát především supinum I a jeho užití.
Supinum najdeme ve slovnících na posledním místě, jako čtvrtý slovníkový tvar:
"laudō, āre, āvī, ātum" – supinum: laudātum.
Ale pozor, v anglických slovnících, které často dnes používáme pro jejich snadnou dostupnost na internetu, bývá trochu odlišné řazení slovníkových tvarů sloves. Tak například na Perseovi můžeme najít Lewisův latinsko-anglický slovník, kde je pořadí tvarů uspořádáno s drobnou odlišností – tvar infinitivu prézentu aktiva je až na konci jako čtvrtý tvar, zatímco my ho máme v našich slovnících už na druhém místě. A místo supina zde najdeme tvar participia perfekta pasiva, který se od supina liší ve tvaru pro maskulina vlastně jen koncovým "-s" místo supinového "-m" – viz Lewisův anglický slovník:
laudō, āvī, ātus, āre; – "laudātus (a, um)" = "pochválený (á, é)".
Supinum I utvoříme záměnou koncového "-s" za "-m": laudātum.
Supinum se tedy, jak vyplývá z předchozího příkladu, používá také ke tvoření participia perfektu pasiva = v češtině jím rozumíme obvykle jmenný slovesný tvar utvořený z příčestí trpného, většinou s dokonavým významem. To je však už jiná kapitola gramatiky.
A nakonec ještě slíbená zmínka o historii supina v češtině a jeho pozůstatcích. Supinum se tvořilo od sloves pomocí koncovek "-c" nebo "-t". Pokud mělo sloveso v infinitivu dlouhou samohlásku, v supinu došlo k jejímu zkrácení, např.:
| Starý infinitiv | Supinum | Dnešní infinitiv ovlivněný supinovým zakončením |
| spáti | spat | spát |
| péci | pec | péct |
| bráti | brat | brát |
Příklad ze staré češtiny: Příde súdit živých i mrtvých. Pokud dnes řekneme větu "Jdu spat", může nám to připadat jako hovorová čeština. Ve skutečnosti však jde o správné použití zkráceného supinového tvaru "spat" po slovese pohybu "jdu".
Slovesné vazby
U sloves jako "habeo" nebo "appello" se můžeme setkat s tzv. vazbou dvojího akuzativu. Přidáváme pár příkladů, jak takové slovní spojení překládáme:
Amicum doctum hominem habeo. Pokládám přítele za vzdělaného člověka.
Te sapientem et appellant et existimant. Moudrým tě nejen zvou, ale také tě za moudrého pokládají. (Cicero: De amicitia 6)
Nepravidelná slovesa
FERRE - nepravidelné sloveso, gramatika ke kapitole XIX učebnice M. Reedové "Iulia" ke stažení ve formátu DOCX (PDF).
Obsah
– Latinská gramatická terminologie
– Restituovaná výslovnost latiny
– Začínáme s gramatikou sloves
– Začínáme s gramatikou substantiv
– Technika překladu latinských vět
– Přehled skloňování substantiv všech deklinací
– Příslovečné určení místa a lokál
– Genitiv předmětový a podmětový
– Supinum a specifika slovníkového tvaru sloves
– Slovesné vazby
└► Dvojí akuzativ
Tato stránka slouží především k objasnění těch věcí, které potřebují naši zvýšenou pozornost. Vycházíme zde z praktických zkušeností výuky latiny a zohledňujeme hlubší pochopení učiva.
Prostor je zde dán také vašim připomínkám, dotazům a žádostem o vysvětlení, které často poukazují na jevy, které vyučující ze svého pohledu pokládá za samozřejmost, zatímco pro žáky mohou být něčím zcela novým a neznámým.