Čerpáno z článku Latina v dějinách evropské kultury (L. Kysučan); in: Variae historiae antiquae (České Budějovice 1997), str. 5 - 17.
Latina patří (s oskičtinou, umberštinou aj.) k samostatné větvi indoevropských jazyků, náleží k jejich západní (tzv. kentumové) podskupině (srovnej např. české tři, lat. tres, ř. treis, něm. drei). Konstituovala se na území starověkého Latia (okolí dnešního Říma na dolním toku Tibery). Nejstarší písemné doklady protohistorické latiny máme už z 8. stol. př. Kr. Po roce 510 př. Kr. se spolu s vojenskou a politickou expanzí Římanů do Itálie a Středomoří šíří i jazyk dobyvatelů – latina (romanizace). V roce 146 př. Kr. si Římané definitivně podmaňují Řecko. Setkání římské kultury s řeckou (které začalo již dávno před uvedeným datem) mělo pro římskou civilizaci dalekosáhlé důsledky (přejímání filosofie, věd, literatury, náboženství, životního stylu …). Strohá a lexikálně chudá latina byla po větší část svého vývoje obohacována řeckou slovní zásobou (ř. filosofia > lat. philosophia; ř. scholé > lat. schola).
Pro latinu archaického období (6.- 2. stol. př. Kr.) je příznačná jazyková nejednotnost, rozkolísanost grafické normy i prudký hláskoslovný vývoj. Doklady: nápisy (např. Senatus consultum de Bacchanalibus), právní dokumenty (zákony dvanácti desek), literární tvorba (Plautovy a Terentiovy komedie, Enniovy eposy, odborná pojednání Catona Staršího).
(1. stol. př. Kr. - 1. stol. po Kr.)
Adjektivum klasický (odvozeno od classicus = „prvotřídní; vytříbený, vynikající“ – viz epocha humanismu). Klasická latina byla považována za nedostižný vrchol jazykového vývoje a stala se konzervativní stylistickou i gramatickou normou pro výuku latiny až do současnosti. Normu klasické latiny tvoří hlavně řeči a spisy M. Tullia Cicerona, historická díla C. Iulia Caesara a T. Livia a poezie P. Vergilia Marona, Q. Horatia Flacca a P. Ovidia Nasona. Pro klasickou latinu je charakteristická jazyková hutnost a sevřenost výrazu (hojné jsou syntaktické vazby akuzativu a nominativu s infinitivem, ablativ absolutní, participia a gerundiva), propracovaný systém syntaxe a prostředků k vyjádření větné závislosti. V poezii se prosazuje časomíra (daktylský hexametr, elegické distichon, složitější metra psal Horatius). Po stránce slovní zásoby vrcholí přejímání z řečtiny i vytváření vlastní latinské terminologie.
(existuje v antice souběžně s latinou „literární“)
Klasická latina nepředstavuje jedinou formu jazyka té doby: ten byl tvořen poněkud pestřejšími jazykovými útvary. (Představit si to můžeme na příkladu dnešní češtiny, která je také rozvrstvena na jazyk spisovný, hovorový, různé dialekty, slangy, profesní mluvy …)
Zatímco klasická latina představovala tehdejší „spisovný jazyk“, převažovala v běžném dorozumívání širokých vrstev obyvatelstva tzv. latina vulgární (vulgus = lid). Tato mluvená, lidová forma latiny se rozvíjela ve všech obdobích vývoje starověké latiny. Vulgární latina se po zániku západořímské říše stala základem pozdějších románských jazyků. O prvních literárních památkách národních románských jazyků můžeme však hovořit nejdříve od 10. století. Formální rozbor vulgární latiny - viz Konstitutivní prvky středověké latiny.
(2. - 6. stol. po Kr.)
Křesťanství při svém šíření na západ potřebovalo oslovit lidi v jazyce, který jim byl srozumitelný. Tak se velmi záhy začaly objevovat vedle hebrejštiny a řečtiny i první latinské křesťanské texty, nejdůležitější mezi nimi jsou první překlady bible do latiny (tzv. versio Afra a versio Itala), zvláště Hieronymova Vulgata. Toto období až do konce 6. století se nazývá také jako patristika – podle církevních otců (latinsky píšící byli hlavně sv. Augustin, sv. Jeroným, sv. Ambrož a Řehoř Veliký). Spolu s řečtinou a hebrejštinou se latina stává jazykem liturgie a církevní správy. Díky tomu se křesťanství stalo poutem mezi odcházející antickou kulturou a nastupujícím středověkem, garantem zachování civilizační kontinuity Evropy. Zásadní roli přitom hrály kláštery (zvl. opisovačská činnost a udržování znalosti latiny). Formální rozbor křesťanské latiny - viz Konstitutivní prvky středověké latiny.
(6. - 15. stol. poKr.)
Středověká latina se konstituovala na třech pilířích: latině klasické, vulgární a křesťanské. Stala se kulturním i duchovním poutem jednoty Evropy, plnila funkci univerzálního mezinárodního jazyka západní a střední Evropy („esperanto středověku“). Obecný lid mluvil latinou vulgární, která se přibližovala vznikajícím románským jazykům.
Rozkolísanou normou byla charakteristická merovejská latina (Fredegar, Řehoř Tourský), dorozumívací problém pak řešil Karel Veliký (karolínská renesance) i další panovníci (ottonská renesance). Ve středověké latině byla vytvořena vrcholná díla filozofie a teologie (např. Summa theologiae sv. Tomáše Akvinského), poezie (Carmina Burana) i hudební kultury (gregoriánský chorál). Na latinu měly vliv mateřské jazyky germánské, keltské a slovanské, latina však tyto jazyky ovlivňovala v daleko hojnější míře. V jazyce dochází oproti klasické normě ke změnám v syntaxi, morfologii, mění se výslovnost, také slovní zásoba se obohacuje nově přejatými slovy nebo posunem významu klasických slov.
(15. - 17. století)
Humanisté (F. Petrarca a G. Bocaccio) se obracejí k pramenům antické kultury. Klasická antika se stává ideálem a normou v oblasti myšlení, umělecké tvorby i uspořádání společnosti. Předchozí epocha je odmítána, středověká latina je pokládána za úpadkový jazyk, hlásá se návrat k ciceronské latině. Ve skutečnosti to však bylo nepochopení jazykového vývoje a vskutku „moderní“ komunikační funkce středověké latiny. Latina tak ztrácí funkci v praktické denní komunikaci, převládají živé domácí jazyky. Humanismus i přesto zůstává svrchovaně latinský, latinsky jsou psána literární i vědecká díla (např. M. Koperník), korespondence, církevní literatura aj. Ačkoli reformace latinu odmítá, její představitelé (M. Luther, F. Melanchthon, u nás J. Blahoslav, J. A. Komenský – ten sní dokonce o mezinárodním jazyce) ji hojně používají. Latina se stává předmětem vědeckého studia (vzniká klasická filologie).
(18. - 20. století)
V 18. století latina ještě převládala ve vědě (Newton), na univerzitách, v církvi, státní správě a diplomacii. V 19. stol. však nastupuje emancipace národů a preferují se národní jazyky. Latina se stává zdrojem tvorby technické a vědecké terminologie a internacionalismů (tj. slov utvořených na řeckém a latinském základě), jejichž výhodou je všeobecná srozumitelnost. Zakotvení klasických jazyků ve středoškolském vzdělání si klade za cíl rozvoj logického myšlení, mravní výchovu zakotvenou v humanistické tradici evropské antiky a zároveň naplňuje ideály vznikající občanské společnosti. V průběhu 19. století nahrazuje latinu v pozici mezinárodního jazyka francouzština, ve 20. století angličtina.
(20. – 21. století)
Od počátku 20. stol. se rozvíjí v Evropě neolatinistické hnutí, jehož cílem je obnova latiny i antických tradic. Jeho aktivity jsou podporovány zakládáním společností pro podporu latiny (Societas Latina v Saarbrückenu), pořádáním kongresů živé latiny (i v ČR), kulturních akcí (ludi Latini), ale hlavně publikační a ediční činností (časopisy M.A.S., Vox Latina, Iuvenis, Adolescens aj.). S latinou se můžeme setkat i v rozhlasovém vysílání či na internetu. Živá latina tak dnes musí vytvářet i nová slova (autoraeda = automobil, ferrīvia = železnice apod.).
Pro maturanty
Maturitní otázka Latina v průběhu staletí skýtá velké množství námětů, o nichž by se dalo hovořit. (Je to jedno z témat, u nichž byste se měli chytit i v případě "totálního výpadku".) Základem je samozřejmě znát periodizaci vývoje latiny v dějinách evropské kultury. Je velmi dobré si uvědomit, že latina je (alespoň do novověku) úzce spojena s politickými a společenskými poměry, to znamená, že výklad tohoto tématu můžete propojit se svými znalostmi z dějepisu. Rovněž je vhodné připojit k některým vývojovým obdobím příklady vlivu latiny na živé jazyky, které se učíte (příbuzná slova lze zmínit na začátku při zařazování latiny do indoevropských jazyků, odvozená slova uveďte tehdy, když budete zmiňovat např. oddělování románských jazyků od latiny nebo když budete mluvit v novověku o vytváření internacionalismů apod.). Propojení této otázky s dějinami literatury snad nemusím zdůrazňovat.