Zemědělství ve starověkém Římě

Zemědělství bylo v Řecku a Římě nejdůležitějším výrobním odvětvím. I ve městech, v nichž se soustřeďovalo řemeslo a obchod, tvořili pozemkoví vlastníci důležitou složku obyvatelstva.

V prvních dobách Říma byla zemědělská výroba zaměřena na pěstování obilí a chov dobytka. Teprve po punských válkách, kdy se nevyplácelo pro levný dovoz z provincií pěstovat obilí na prodej, se přikročilo na velkostatcích k pěstování olivy, vinné révy, zeleniny, ovocných stromů a květin. Obilí pěstovali převážně jen drobní zemědělci. Římané kladli důraz na správné obdělávání půdy, na melioraci půdy (odvodňování a zavodňování) a řádné hnojení.

Chov dobytka byl základem bohatství římských patricijů. Předpokladem k němu byly státní pastviny (tzv. ager pūblicus), kterých patricijové užívali za malý poplatek. Chovali hovězí dobytek, koně, ovce, osly, kozy a prasata. Skot byl chován jednak k tahu, jednak pro maso, mléko, rohy a hnůj, ovce hlavně pro vlnu. Chovem koní proslula Apulie. K hospodářským statkům patřil i pes (hlídač statku, stád a pomocník při lovu). Na statku byla chována i drůbež: slepice, husy, kachny a holubi. Na konci republiky a za císařství byl dokonce zaveden chov cizokrajného domácího ptactva (páv, bažant, tetřev…).

I sadařství a pěstování zeleniny věnovali Římané velkou pozornost. Kromě vinné révy a olivy pěstovali jablka, hrušky, švestky, fíky, granátová jablka a ořechy. Třešně byly dovezeny z Pontu až v první polovině prvního století př. Kr. Lucullem. Za císařství se pěstovala i broskev, meruňka a za dominátu citroník. K hnojení stromů se používalo hlavně odpadu z oliv při výrobě olivového oleje. Ze zeleniny byla pěstována řepa, zelí pórek, cibule, tykev, okurka. Z luštěnin boby, čočka a několik druhů hrachu.

Ze zemědělských nástrojů bylo v antice známo několik druhů bradel (nejvíce se používalo jednoduché ze dřeva nebo s radlicí ze železa se zakřivenou špicí) a nákladní vůz. K obdělávání půdy se užívalo háků, motyk a lopat, při pěstování vinné révy speciálních nožů, ke sklizni obilí srpů. Už v prvním století se v Galii používal sklízecí (žací) stroj. Obilí se nejprve sušilo a potom se mlátilo na mlatě tak, že hovězí dobytek či koně chodili do kruhu po klasech. Vymlácené obilí se čistilo přesíváním. K výrobě vína a oleje se užívalo lisu.

Historie římského zemědělství:

1) doba královská: Etruskové měli silný vliv na Italské zemědělství hlavně v odvodňování. Půda přešla z původního společného vlastnictví rodů do osobního vlastnictví jednotlivců. Hlavní pracovní silou byli svobodní Římané, členové jejich rodin a malý počet otroků.

2) republika: Půda ve vlastnictví patricijů a plebejů. Válkami stoupal počet zemědělských otroků. Ti se od 2. století př. Kr. stali v Itálii převažující zemědělskou silou. Ve 3. a2. století př. Kr. vznikly VILLY – statky se střední výměrou pozemku, na které se intenzivně hospodařilo. Otroci byli zaměstnáni hlavně na velkostatcích – LATIFUNDIÍCH, na nichž byl hlavně pěstován dobytek. Pozemkové reformy bratří Gracchů neměly úspěch, a tak již v polovině 1. století př. Kr. vedla krize otrokářských latifundií v Itálii k počátku KOLONÁTU.

3) císařství: Pro toto období je charakteristický vývoj kolonátu v Itálii i v provinciích. Od konce 2. století po Kr. začal vzrůstat nedostatek pracovních sil v zemědělství. Přibývalo půdy ležící ladem a postavení kolónů se zhoršovalo. Množily se tak útěky kolónů ze statků. Císař Konstantin I. „připoutal“ kolóny k půdě a ti se stali polosvobodnými „otroky půdy“. Ztráceli zájem na své práci a kolonát tak přestal být prostředkem k rozvoji zemědělské výroby. Předpoklady k jejímu zvýšení byly na území Západořímské říše dány až po vyvrácení římského státu, který od počátku dominátu zakládal svou existenci na tom, že znevolňoval svobodné pracovníky.

Literatura:

Z antické literatury o zemědělství vynikl řecký spis o hospodaření od XENOFONTA. Z římských autorů se této problematice věnoval hlavně Marcus Porcius Cato ve spise „Dē agricultūrā“ a Marcus Terentius Varro „Rērum rusticārum librī III“. Značnou pozornost věnoval zemědělství i Plinius Starší, který postřehl negativní důsledky růstu počtu otroků.