Původně byla asi jediným oblekem toga pro muže i ženy a udržela se vždy jako národní římské roucho (Romani - gens togata). Časem nastoupila tunica jako roucho spodní, čímž se stala toga rouchem svrchním. Když pak začali Římané nosit do války plášť - sagum, nabyla toga významu roucha míru. U vdaných paní se ujala časem místo togy stola. Pro cesty a v nepohodách, stejně ale i u chudiny vešly v obyčej pláště, protože byly pohodlnější a lacinější než toga.

Spodní prádlo. Římané a Římanky nenosili v dřívějších dobách žádné spodní prádlo v dnešním slova smyslu. Mužům sloužilo za tímto účelem částečně tzv. subligaculum, něco jako když si dnes dáváme ručník kolem pasu. S příchodem tuniky se používala tato součást oděvu už jen při sportu, chudí často ani později nenosili nic víc na svém těle. Ženy nosily něco na způsob "bikiny", ale dnes už jen sotva můžeme zjistit, jestli se tento díl oděvu používal běžně jako spodní prádlo, nebo jen při sportu či podobných činnostech.

Pravděpodobný vzhled spodního prádla Římanů

Tunica byl šat z bílé vlny, podobný košili, sešitý ze dvou kusů. Mužská tunika sahala až po kolena, byla bez rukávů nebo s krátkými rukávy a v kyčlích byla přepásána pasem. Tunika delší nebo s rukávy nebo nepřepásaná znamenala zženštilost. Naproti tomu splývala tunika žen až na kotníky, měla dlouhé rukávy a bývala pod prsama stažena barevnou tkanicí. Tuniku senátorů zdobil široký nachový pruh od krku až dolů.

Tunica

Toga byla výhradně krojem římských občanů. Nosit ji nesměli ani cizinci, ani otroci, ba ani občané vyobcovaní. Původně měla podobu polokruhu, později elipsovitou. Byla zhotovena z bílé vlny jako tunika. Její délka se rovnala trojnásobné výšce muže až po ramena (až 5 m). Šířka bývala velmi různá. V době starší, kdy byla jediným oblekem a kdy byla nošena i do války, byla úzká a z hrubé vlny. Oblékána byla podle potřeby těsně kolem těla. Jeden konec se přehodil přes levé rameno dopředu tak, aby sahal ke kotníkům, druhý se vedl po zádech pod pravé rameno, dále přes prsa a přes levé rameno zase dozadu, kde také musel splývat až ke kotníkům. Levá ruka zůstala zakrytá, pravá však volná a na prsou se vytvořil klín (sinus), v němž se mohla schovat například peněženka nebo šátek. Nakonec se prvá třetina trochu povytáhla přes sinus,
a tak vznikl nodus čili umbo, jehož účelem bylo dodat obleku trochu pevnosti. V nutných případech se zakrývala togou hlava nebo obličej, např. při modlitbě, oběti, zármutku.

Toga - senátor oděný do togy, pod níž je tunika se širokým purpurovým pruhem, na nohou má střevíce

Stola. Stolu měly právo nosit jen římské paní. Byl to zřasený vlněný šat rozmanité barvy podobný tunice, splýval až na kotníky a vzadu končil vlečkou. Pod prsama bývala podkasána a podpásána, takže tvořila četné záhyby. Na tunice s rukávy byla nošena stola bez rukávů a naopak. Stola byla všelijak okrašlována.

Stola - mladá žena oděná do stoly s krátkými rukávy, pod níž je tunika s dlouhými rukávy; pod prsama je podvázána, a tak tvoří četné záhyby

Pláště (saga). Ve válce, na cestách a za nepohod užívali Římané plášťů, které oblékali buď místo togy nebo přes ni. Pláště byly také oděvem pro chudinu a otroky. Byly to kusy sukna různé jakosti, ponejvíce tmavé barvy. Přehazovaly se přes obě ramena nebo přes levé a spínaly se sponou na prsou nebo na pravém rameni. Většinou byly opatřeny kapucí na ochranu hlavy.

Na cesty si Římané oblékali
E1) vespod nejprve delší tuniku s delšími rukávy,
E2) na ni kratší tuniku s kratšími rukávy,
E3) nakonec se přidal plášť, který se zapínal buď na pravém rameni nebo na prsou

Pokrývka hlavy. Doma i venku chodili Římané s hlavou nekrytou. Chránili si ji jen krajem togy, nebo kapucí pláště proti dešti nebo slunci. Hlavu žen chránil účes vlasů nebo závoj.

Obuv. Doma se nosily sandály, tj. podešve připevněné k noze řemínky nebo trepky bez řemenů (socci) nebo také řecké crepidae - sandály šité stejně na obě nohy. U stolu se obuv odkládala. Venku, když byla oblečená toga, se slušelo chodit jen ve střevících (calcei). Obyčejné mužské střevíce měly barvu černou, ženské červenou, bílou i jinou.

Rukavice byly známé s prsty i bez prstů, používaly se jen proti zimě.

Prsteny (anuli) se všeobecně nosily, ale jen železné pečetní. Na zlaté měli právo jen úředníci, senátoři a jezdci (= rytíři). Tato skutečnost se změnila až za císařství.

Vlasy a vousy. Až do konce 3. století př. Kr. nosili Římané dlouhé vlasy i vousy (barba = vous; u Cicerona homo barbatus značí člověka ze starých časů). První holiči přišli do Říma v té době ze Sicílie, od té doby se stalo zvykem nosit vlasy krátce střižené, vousy si starší holili, mladší přistřihovali (tondēre = stříhat, rādere = holit, tonstrīna = holičství). Jen v zármutku se vousy neholily ani nestříhaly. Dlouhé vlasy se potom vyskytovaly jen u nedospělých chlapců a otroků. Ženy věnovaly pěstění účesu a barvě vlasů velkou péči a užívaly k tomu všelijakých prostředků jako dnes.

Ženské účesy: Styly ženských účesů byly velmi rozmanité a v různých epochách procházely změnami.
A) Poměrně komplikovaná struktura pletenců vlasů tvořila účes, který nosily mladé ženy ve svůj svatební den;
B) a C) Styl "ptačího hnízda" nebo také "diadém" byl velmi rozšířený za dynastie Flaviovců, měl také mnoho variací;
D) Raný styl účesu, udržel se do poloviny 1. stol. n.l.