Svatba, postavení ženy ve starověkém Římě

Dívka se směla vdávat po dovršení věku 12 let, chlapec se mohl oženit už ve 14 letech, ale zpravidla docházelo k zásnubám i k sňatkům u dívek mezi 14. a 18. rokem života, u mladíků mezi 20. a 25. rokem. Aby se mohl uzavřít řádný sňatek (mātrimōnium iūstum), musely mít obě strany navzájem právo sňatkové a nesměla být žádná překážka manželství, např. blízké příbuzenství. Právně mělo manželství v Římě dvojí formu. První formou bylo tzv. conventiō in manum: žena přešla sňatkem z moci (manus) otce své rodiny do moci a rodiny manžela, jenž měl nad ní právo jako otec nad dcerou a s ní přešel i její majetek. Při druhé formě manželství zvané sine conventiōne in manum zůstávala žena nadále v moci svého otce a po jeho smrti v moci nejbližšího mužského příbuzného.

První forma manželství se uzavírala trojí právní formou. Nejstarší a nejslavnostnější byla cōnfarreātiō: za přítomnosti nejvyššího pontifika, flamina Diova a deseti svědků byla pronesena obřadní formule a Iovovi byl obětován pšeničný koláč (fār). Tento náboženský sňatek se stával stále řidší a nakonec se konfarreace žádala jen pro některé kněze. Nejběžnější způsob byla coēmptiō, jež se zakládala na symbolické koupi nevěsty od otce ženicha před 5 svědky. Ūsus vznikal tím, že žena zůstala v mužově domě bez přestání alespoň rok. Druhá volnější forma manželství (sine conventione in manum) neměnila právní stav ženy a nepotřebovala tak veřejného právního projevu, byla provedena dohodou muže a ženy bez zvláštního obřadu.

Při všech formách sňatků byly rozmanité obřady, které zachovávaly staré svatební zvyklosti. Zásnuby, při nichž dostávala snoubenka od snoubence prsten nebo jiný dárek, nebyly závazné; mohla být při nich sepsána i svatební smlouva. V předvečer sňatku obětovala nevěsta své loutky Lárům a odložila dívčí roucho. K svatebnímu úboru patřila zvláštní bílá tunika podkasaná vlněným pásem, závoj barvy červené a střevíce šafránově žluté. Na účesu ze šesti pletenců byl věnec kvítí, obyčejně z růží a myrty, a závoj kryl hlavu i obličej.

Při svatebním obřadu spojila pravé ruce snoubenců starosvata, kterou byla některá vdaná příbuzná. Potom následovala oběť a modlitba k ochranným božstvům (Jupiter, Juno, Venuše) a hostina v domě nevěstině - blahopřálo se slovem feliciter. Obřad ukončovalo odvedení nevěsty do nového domova, kde byly vykonány rozmanité starobylé zvyklosti (přenesení nevěsty přes práh, rozžehnutí ohně v atriu, podání ohně a vody). Svatební hosté zpívali při průvodu veselé popěvky za doprovodu flétny a dívky nesly za nevěstou vřeteno a kužel. Druhý den po svatbě novomanželka v šatě matrony obětovala Lárům a Penátům nové domácnosti.

Právní postavení ženy u Římanů bylo celkem příznivé. Žena řídila výchovu dětí, práci otrokyň a radila muži. Chodila do veřejnosti a účastnila se nejen bohoslužeb, ale i her a zábav. V divadlech a amfiteátrech byla vyhrazena ženám zvláštní místa, v cirku však seděly spolu s muži. U soudu mohla žena nejen svědčit, nýbrž být i žalobkyní. Právně měla sice jednat skrze svého poručníka (otec, manžel, agnát), ale to bylo omezení jen formální.

Rozluka byla právně přípustná už od nejstarších dob, a to buď formou zapuzení (repudium), to je jednostranné zrušení manželského soužití, anebo dohodou (divortium). Při manželstvích uzavřených konfarreací nebo koempcí bylo při rozluce třeba určitých formalit. Ve starších dobách byly rozuky celkem vzácné, docházelo k nim jen z velice vážného důvodu, zpravidla dopustila-li se žena těžkého provinění. Asi od II. století př. Kr. se však začaly ve vyšších společnostech rozluky množit a docházelo k nim často z důvodů malicherných. U středních a nižších tříd a na malých městech byly zjevem mimořádným.