Akuzativ s infinitivem

V latině je tzv. vazba akuzativu s infinitivem (accūsātīvus cum īnfīnītīvō), která nemá vždy v české větné skladbě obdobu. Srovnejte různý způsob překladu:

Videō patrem venīre.                                         1. Vidím otce přicházet

                                                                           2. Vidím, že otec přichází.

ale: Sciō patrem venīre.                                      1. (doslova přeložit nelze)

                                                                           2. Vím, že otec přichází.

Podobně: Audiō mātrem venīre.                         1. Slyším matku přicházet.

                                                                           2. Slyším, že matka přichází.

Dīcēbam discipulum laudārī.                             1. –

                                                                           2. Říkal jsem, že žák je chválen.

Jak jsme postupovali?

Videō patrem venīre.

Za určitým slovesem: Vidím,

1.      se použije spojka ………………… že

2.      z akuzativu se stane podmět …………… otec

3.      z infinitivu utvoříme příslušný slovesný tvar …… přichází.

Obdobně : Discipulum discere magister dīcit.

Učitel říká,

1.      ………… že

2.      ……………… žák

3.      ……………………… se učí.

V latině je někdy akuzativ vyjádřen zájmeny , , nōs, vōs. Do češtiny jej nepřekládáme, pokud není na zájmenu důraz:

Tē male discere audiō. Slyším, že (ty) se špatně učíš.

Je-li ve vazbě akuzativu s infinitivem podmět vyjádřen akuzativem zvratného zájmena sē (u 3. osoby), ani tehdy jej nepřekládáme. Zvratným zájmenem se jen vyjadřuje, že podmět vedlejší věty je totožný s podmětem řídícího slovesa, které je ve 3. osobě:

Māter nescit sē aegrōtam esse. Matka neví, že (ona) je nemocná (tj. matka sama o sobě neví…).

Pro správný překlad do češtiny je třeba nejprve najít sloveso věty hlavní. Vidíme-li, že je spojeno s akuzativem s infinitivem, musíme dát pozor, zda nejde o vazbu akuzativu s infinitivem.

Vazba akuzativu s infinitivem bývá v latině po slovesech:

1.      myšlení: sciō, scīre (vím, znám); intellegō, ere (rozumím); iūdicō, āre (soudím); putō, āre a exīstimō, āre (myslím, domnívám se, pokládám); spērō, āre (doufám); crēdō, ere (věřím) etc.

2.      vnímání: sentiō, īre (cítím, míním); videō, ēre (vidím); audiō, īre (slyším) etc.

3.      vyjadřujících duševní stavy: gaudeō, ēre (raduji se); doleō, ēre (rmoutím se); mīror, ārī (divím se) etc.

4.      mluveného a psaného projevu: dīcō, ere (pravím); negō, āre (popírám); affirmō, āre (tvrdím, ujišťuji); respondeō, ēre (odpovídám); moneō, ēre (připomínám, upozorňuji); nuntiō, āre (oznamuji); narrō, āre (vypravuji); trādō, ere (odevzdávám zprávu = vypravuji, svěřuji); iūrō, āre (přísahám); prōmittō, ere (slibuji); scrībō, ere (píši) etc.

5.      po neosobních slovesech: nōtum est a cōnstat (je známo); inter omnēs cōnstat (je všeobecně známo) etc.